… aneb: pro méně chápavé … : -)
1. Uvedení
… známe termín „propedeutika“, jež označuje školské „uvedení“ do nějaké problematiky či „oboru“, podané zjednodušeně v podobě přehledně seřazených tezí a tvrzení s vypuštěním vedlejších, a často i stěžejních, argumentačních struktur. Propedeutika tak předem počítá s tím, že předmětnost jí přednesená bude později uvedena na „pravou míru“ s tím, že je v jejím případě dána přednost cílům pedagogickým a didaktickým.
… po jistých zkušenostech jsem se rozhodl k odvážnému rozhodnutí – zavedu nový „žánr“, totiž:
… POLOPATIKU … : -)
… polopatika, narozdíl od propedeutiky, bude tu a tam, v mém blogu, nikoli předcházet, nýbrž následovat za nějakým článečkem či textíkem s cílem uvést na pravou míru nechápavost a nepochopení některého z možných namítajících tak, aby tato nechápavost a nepochopení mohly být důstojně zvládnuty.
[singlepic id=1]
2. Nechápavost
… předně si ale musíme letmo roztřídit možnou nechápavost, se kterou se budeme, prostřednictvím polopatiky, střetávat … : -)
… ze své letité zkušenosti rozlišuji dva základní druhy rodu: „nechápavost“, totiž: „tupost“ a „zabedněnost“. Ovšem předně si předběžně vymezme samotný rod.
NECHÁPAVOST
… především si je třeba zřetelně uvědomit, že nechápavost nemá vnitřním způsobem nic společného s neznalostí, nevědomostí či, nedej bože, s nevzdělaností. Vskutku i velmi obeznámený, čili: vědomostmi oplývající, jedinec, může být velmi (ale velmi) nechápavý.
Nechápavost je totiž především a v první řadě deficience vzhledem ke schopnosti „vidět“ a uvědomit si dané či možné souvislosti mezi „poznanými“ a „věděnými“ obsahy.
Avšak pozor: nepleťme si nechápavost s hloupostí, čili: „blbostí“. Blbost je totiž až již závislá na chápavosti v tom smyslu, že je deficiencí vzhledem ke schopnosti pochopenými a uchopenými věděnými obsahy cokoli „dělat“, provádět s nimi jakékoli „akce“ – tedy ke schopnosti, kterou bychom označili jako „inteligenci“ v užším slova smyslu. Pochopme tedy „chápavost“ (respektive „ne-chápavost“) vzhledem ke slovu „chápat se“ něčeho či „uchopit“ něco („věděné“) v jeho vztazích k něčemu jinému (rovněž „věděnému“), co je předpokladem nejenom jakékoli inteligence, nýbrž i toho, aby dotyčný nejenom „věděl“, ale aby i věděl „o co běží“.
Nikoli marně tedy Staří mluvili o tom, že „mnohoučenost“ není „moudrostí“. Ovšem Staří měli moudrostí na mysli nikoli jen sousled „vědění-chápavost-inteligence“, nýbrž k tomuto řetězci připojili i cosi dalšího, co na první pohled působí cizorodě – totiž specifickou mravnost ve vztahu k inteligenci, k onomu zacházení s uchopenými vztahy věděných obsahů. Moudrost je tak mnohem spíše mravní opatrností vzhledem k inteligenci, ovšem takovou opatrností, jež předpokládá jak velmi rozvinutou chápavost, tak vytrénovanou inteligenci, protože musí nejenom velmi dobře pochopit (uchopit) různé DRUHY inteligence, nýbrž s nimi musí umět i velmi „zručně“ zacházet. Moudrost je tak ve svém „mohutnostním“ základě jakousi reflexivní a sebe-reflexivní chápavostí-inteligencí druhého řádu, jež se proti primární vrstvě obrací s cílem mravně ji kontrolovat a „uvádět na pravou míru“. A jak víme, vskutku moudrých je vskutku po málu – to věděli již Staří, a právě oni.
*
Řekněme si k „nechápavosti“ (resp. „chápavosti“) ještě jednu „věc“.
Často dojde k jakési „záměně“ dvou druhů vztahů, do kterých námi věděné obsahy vstupují. Nalezneme totiž ty vztahy, které si naše věděné obsahy nesou „od“ věcí, o kterých jsou „vědění“, a tedy ty vztahy, jež jistě mají ještě „před“ tím, než byly „u-věděny“, a na druhé straně ty vztahy, které tytéž obsahy získávají teprve až „potom“, co byly „u-věděny“. A zde hrozí záměna, případně konfúze.
Ona druhá vrstva vztahů mezi věděnými obsahy je totiž vrstvou takových vztahů, které si vytváříme ke své vlastní, vnitřní organizaci celé masy všech těch věděných obsahů, které víme, či snad: „známe“. Jsou to všechny ty „záznamy“, „matice“, „matrice“ či „pole“, které organizují naši vnitřní „databázi“, v niž věděné obsahy vstupují (jsou stavěny) do vnitřních organizačních vztahů tak, abychom je mohly rychle a jednoduše „najít“ a používat. Tato naše vnitřní „databáze“ má samozřejmě určitý vlastni „design“, svou formální funkční strukturu, která, přiznejme si, je u každého z nás téměř vždy jiná. To je jedna stránka „věci“ – druhou pak je, jak tuto formálně funkční strukturu vyplňujeme obsahem.
A zde je „kámen úrazu“ – zpravidla totiž, a nemůžeme jinak, si „znaky“ podle kterých věděné obsahy do formy naší „databáze“ třídíme, si bereme z „materiálu“ z oné první a předchozí vztahové vrstvy, kterou neurčujeme a nevytváříme, nýbrž která pochází „od věcí samých“. Bereme si „z“ tohoto materiálu a vytváříme vztahy zcela nové, umělé, jejichž účelem je pouze a jen organizovanost našeho „vědění“. Jak nešťastné!!! Je to nešťastné proto, že velmi lehko podlehneme svodům záměny významů a významnosti – že začneme považovat ty vztahy, které jsme vytvořili v průběhu výstavby naší „databáze“ za relevantnější a „skutečnější“, anebo ještě hůře: za relevantní a „skutečné“ – za ty vztahy, jež přicházejí „od věcí samých“. Jaké zmatky mohou vzniknout, a také pravidelně vznikají, si zcela jistě dovedeme představit.
Může se tak velmi lehko stát, že si myslíme, že něco chápeme, a při tom „chápeme“ jenom vztahy, které jsme si sami zkonstruovali jako komponenty naší „databáze“ vědění, či dokonce: které někdo zkonstruoval za nás a před námi – a my je jenom prostě a prachsprostě „okopírovali“ jako sadu „souborů“. Ve skutečnosti – a to téměř doslova „tam-ve-skutečnosti“ jakožto „mimo“ naši „databázi“ samu – nechápeme doslova: nic.
*
A s tímto upozorněním tedy můžeme uzavřít:
Nechápavost není pouze deficiencí vzhledem ke schopnosti „vidět“ a uvědomit si dané či možné souvislosti mezi „poznanými“ a „věděnými“ obsahy, nýbrž i neschopností rozlišovat mezi vztahy a souvislostmi vnitřní organizace obsahů našeho vědění.
Takže: kdosi, kdo se zdá jako naprosto „v pohodě“ chápavý, a také si tak sám sobě připadá, může být „ve skutečnosti“ zcela nechápavý, protože „chápe“ pouze vztahy své vnitřní „databáze“ – popřípadě vztahy a souvislosti „databáze“, kterou sdílí s několika (případně i mnoha) ostatními. Pak jde rovnou o celou skupinu STEJNĚ nechápavých individuí. S takovou skupinou je potom zpravidla velká potíž, protože její příslušníci se pak, opět zcela pravidelně, ve své nechápavosti (resp. přeludné „chápavosti“) navzájem podporují. Odtud se pak téměř se železnou pravidelnosti rekrutují příslušníci druhého (prvním jsou tupci) druhu nechápavců – totiž: zabedněnci.
Ale o tom až v příští „kapitolce“. : -) >>>
Vyrobil: geon 5.11.2005, 17:04:00
