… aneb: tupost :-) …
Dobře tedy, hurá na tupost a zabedněnost …
TUPOST
Obecně máme pocit, že tupců je kolem obrovská spousta, ale není tomu tak – pouhé zdání. Později totiž zjistíme, že drtivě převažující část těch, které máme za krystalicky se třpytící tupce, jsou ve skutečnosti zcela obyčejní zabedněnci. To je je dáno již naším vzdělávacím systému, který je k produkci zabedněnců vysloveně projektován a uzpůsoben, takže i ten, kdo prošel byť jen „Speciální“ čili „Zvláštní“ školou, je obdařen jistou formou elementární zabedněnosti, kterou poté již není schopen sám opustit.
Tupec a tupost jsou naopak „věci“ velmi vzácné a dalo by se dokonce říci, že setkání se se skutečným, nefalšovaným tupcem je velké štěstí a opravdová radost – radost sběratele kuriozit či patologických vzorků. A i tak, zcela nutně, zůstává ona čistá tupost vždy do jisté míry a kvality „kryta“, byť jen minimální, sekundární zabedněností.
Tupec je individuum, které „kouká“, „hledí“, „čumí“ – a nic „nevidí“.
Podivuhodné, že ano. Setkali jsme se někdy s nějakým tupcem? Já ano – a byl to životní zážitek. Tupost by se skutečně dala přirovnat ke slepotě či k hluchotě – jakoby byla chápavost plně vyřazena ve svých primárních funkcích. Odtud bychom mohli vskutku usoudit, že v případě tuposti máme před sebou jev patologický – deficienci vůči elementárním lidským bytostním „schopnostem“ a „vlohám“, jež jsou poškozeny již v samotné své možnosti.
Odtud první, veledůležitý a hlavní rozlišovací znak tuposti: tupec není schopen cokoli pochopit sám – aktivně a autonomně.
To ovšem značí v koncích jediné a zásadní – tupec nepochopí nikdy nic, protože vcelku není možné pochopit něco takříkajíc: „za něj“. I když se Vám podaří dopravit „do mysli“ tupce nějakou strukturu vztahů mezi „věděnými“ obsahy, pak nemáte nikdy „zaručeno“, že tupec tyto vztahy a souvislosti skutečně autonomně chápe a pochopil, protože se Vám zpravidla nikdy nedostane nějaké ověřující odezvy – mnohem spíše a pravidelněji tomu je právě opačně.
*
Čeho lze tedy od tupce čekat?
1/ … je možné z něj „udělat“ zvláštní druh zabedněnce.
Toho můžeme dosáhnout tak, že mu do mysli dopravíme, podle možností samozřejmě, jistou masu již před-připravených struktur souvislostí a vztahů mezi „věděnými“ obsahy. Můžeme tak učinit, a zpravidla tak i činíme, již v ději, ve kterém se tupec vědomostmi primárně vybavuje (či spíše „je-vybavován“). Tupec pak tyto struktury musí přijmout jakožto určité „normy“ či „pravidla“, která v jeho mysli zůstanou již nezměněná, pokud nebudou někdy v budoucnu ztracena, čili: „vymazána“. To se samozřejmě týká i jakýchkoli budoucích a následných změn takto již jednou „uložených dat“ – nelze je totiž v mysli tupcově „on fly“ měnit: je nutno je nejdříve „vymazat“, a po té „uploadovat“ nové či modifikované.
Takto vytvoříme vskutku fascinující typ zabedněnce, kterému budeme říkat, narozdíl od zabedněneckého „mainstreamu“ – zabedněnec: „pasivní“.
Proč? No protože obvyklý zabedněnec bývá a je vskutku aktivním – na své zabedněnosti aktivně pracuje v rámci své autonomní chápavosti, jež v jeho případě není, jakožto elementární lidská možnost, schopnosti či vloha nijak podstatně narušena. Pasivní zabedněnec na svém zabednění aktivně a autonomně nepracuje – je pasivně zabedňován někým jiným.
Ovšem odtud se vine i jedna velká specialita pasivní zabedněnosti – její možná proměnlivá, kolísající míra a kvalita: v závislosti na „aktualitě databáze“, jež je mu z vnějšku „dodávána“. Vše odvisí na tom, jak často a jak kvalitně tupcovu (to jest v tomto místě pasivního zabedněnce) „vnitřní databázi“ obnovujete a udržujete v obsahovém „souladu“ s „realitou“. Záleží tedy na tupcově (i.e. pasivního zabedněnce) vnější „obsluze“ – tedy na Vás. Tupec zůstane vždy do jisté míry a kvality pasivním zabedněncem, protože není schopen se „aktualizovat“ sám, natož pak, aby se stal sám „tvůrcem“ nových „věděných“ obsahů a struktur své „vnitřní databáze“, ovšem při kvalitní a rychlé „aktualizaci“ může být i velmi „fresh“ – až tak, že jeho tupost, a tedy pasivní zabedněnost, nemusíte, v běžném styku markantně pozorovat. Tupec, t.j. pasivní zabedněnec, totiž může být schopen svůj „status“ umně skrývat – ovšem to už závisí na inteligenci tupce, jež nemusí být nutně malá, i když má vždy svá specifika.
*
Zde je třeba dodat jistou „metodologickou“ poznámku:
Ve Vaší snaze „obsluhovat“ tupce v jeho pasivní proměně v pasivního zabedněnce je třeba mít na paměti, že vskutku nelze počítat s jeho autonomní chápavosti, jež, jak víme, neexistuje. Úspěšný „upload“ je tak nutno vždy ověřit zpětným „downloadem“, protože, jak jistě víme, může během „uploadu“ vzniknout mnoho možných chyb – zpětné ověřování je tedy základ zacházeni s tupcem jakožto pasivním zabedněncem.
K tomu ovšem nutně potřebujete jediné: tupcovu důvěru. Tupec vám musí jednoduše: věřit – a to čím hlouběji, bezelstněji a bez jakékoli reflexe, tím lépe. Víra je totiž jediná cesta, jak potřebná „data“ a funkční struktury do tupcovy hlavy dopravit. Co to znamená? Jednoduchou metaforou lze říci, že musíte mít vzhledem k jeho „duši“ doslova „administrátorská práva“ – přímý přístup k „operačnímu systému“ a všem „datům“. Ovšem jak něco takového v případě tupce získat?
A to je klíčový bod v zacházení s tupcem – tupce nelze „přesvědčit“ na základě jeho vlastního autonomního chápání, a tudíž musíte jeho důvěru, a tedy víru, získat jinou cestou. Jakou? No musíte jít hlouběji v ustrojení jeho bytosti. Tupec totiž nabývá své důvěry nikoli ze zdrojů svého chápání (a dalšího navazujícího), nýbrž ze zdrojů svého bytí – tupec důvěřuje tomu „na co je zvyklý“, „co zná“ v tom smyslu, s čím „je“ – řečeno jeho vlastními slovy: „od-jak-živa“. Tupec věří tomu a těm, se kterými je v intimní „ontologické“ blízkosti od počátků svého bytí – odstud jeho důvěra a víra vyrůstají jakožto z toho, co není třeba nijak chápat – co je zde „přirozeně“. Tupec je tak vlastně formálně trestí přirozené lidské bytosti, což ovšem neznamená, že jakožto pasivní zabedněnec, který zpravidla vždy je, protože jinak by nemohl přežít, že přirozeně vskutku žije a velmi specificky „myslí“.
Co to pro nás znamená? V procesu získání tupcovy důvěry musíte být důvěrně obeznámeni s tím, co on, pro sebe samotného, považuje za „přirozeného“ jakožto to, co „je odjakživa“. Důležité hlavně je všimnout si lidí, kterým jakožto takovým důvěřuje a věří; povětšinou jsou to stejní tupci, čili pasivní zabedněnci, jakým je on sám, kteří mezi sebou reprodukuji degenerující vnitřní „databáze“ své sdílené pasivní zabedněnosti. Do této pseudo-přirozené předchůdnosti se pak musíte opatrně „vetřít“. Pozor! – to není nijak snadné. Tupec je velmi citlivý na jakoukoli jinakost, protože ji okamžitě nechápe, a v rámci své pasivní zabedněnosti ji zcela spontánně odmítá, a to často velmi bouřlivě a zcela „nekomunikativně“ – mohli byste také „dostat přes hubu“. „Vtírání“ do tupcovy „přízně“ tak musí být velmi inteligentní, velmi promyšlené a „šité na míru“ vždy již tomu či onomu konkrétnímu tupci a jeho pasivně zabedněneckému kontextu.
Prvním a výchozím pravidlem budiž to, že tupec a jeho kontext musí být Vámi, samozřejmě „na oko“, bezvýhradně přijat a chválen, s tím, že bez výhrad přijmete tupcovy (a kontextuální) rituály, komunikační symboliku a pravidla. Tím využíváte tupcovy bazální nechápavosti, protože pokud toto vše učiníte dostatečně „hlasitě“ a „bezvýhradně“, pak tupec Vaši lest „neprohlédne“ (to jest nepochopí), a to i přes veškerou Vaši „empirickou“ jinakost, kterou lze jistě předpokládat.
V okamžiku, kdy získáte tupcovu primární důvěru tím, že Vás tupec „instinktivně“ začlení do svého „přirozena“, domnívaje se, že jste „stejné krve“, jako je on, i když třeba vypadáte jinak, tak v tomto okamžiku můžete začít pracovat na prolamování jeho „systémové ochrany“. Ta je již zpravidla velmi slabá a při troše šikovnosti a opatrnosti jí lze „prolomit“ velmi snadno. Zprvu je třeba postupovat po velmi jemných, těžko pozorovatelných krocích tak, aby tyto kroky nevytvářely velké distinkce, jež by se ocitly v poli tupcovy „rozlišovací schopnosti“ – to musí být opět koncipováno zcela individuálně – tomu či onomu tupci „na tělo“. Touto cestou se Vám podaří „vpašovat“ do jeho „systému“ první strukturální „komponenty“, které tento „systém“ zpětně identifikuje jako své vlastní, a pak je to již „brnkačka“ – postupně jen rozšiřujete vlastní „materiál“ a „instrumentaci“, až získáte úplnou kontrolu:
Tupec, jehož „systém“ jste takto „hackli“, Vás jednoduše „miluje“ a je schopen přijmout a akceptovat („zkopírovat“ do svého „systému“) doslova: cokoliv – tudíž může začít plynulé „programování“ tupce v pasivního zabedněnce.
*
2/ … pasivní zabedněnec jakožto „nástroj“
Nevýhodou tupce, čili: pasivního zabedněnce, je jeho trvalá a neodstranitelná pasivita – jeho funkce závislá na trvalé vnější údržbě. Nelze od něj očekávat žádnou iniciativu, a tedy ani žádný skutečný rozhovor. V tomto smyslu je tedy tupec jakožto pasivní zabedněnec zcela nepoužitelný, pokud vůbec můžeme v případě člověka, se kterým chceme vést rozhovor, termín „požívat“ – použít :-). Tupec jakožto pasivní zabedněnec je vskutku věcí ve Vašich rukách – a to se, bohužel či bohudík – bůh ví, může samozřejmě stát i velkou výhodou, pokud něco takového potřebujete. Dobře vyrobený tupec jakožto pasivní zabedněnec totiž při správném zacházení dokáže být i velmi „nadšenou věcí“, jež slouží s vekou „radostí“ a neviděnou „věrností“.
Tato skutečnost nás samozřejmě, za určitých okolností, může svést k produkci a reprodukci tupců jakožto pasivních zabedněnců umělým způsobem. K tomu je ovšem potřeba, aby šlo o skutečné tupce dvojí: uzavřené lidské společenství a trvalé systematické „programování“. Uzavřené lidské společenství kvůli dvojímu: k pokud možno blízkému příbuzeneckému rozmnožování, jež má za cíl patřičnou degenerací (to jest vedoucí hlavně ke ztrátě bazální chápavosti) celé populace na straně jedné a ke komunikační uzavřenosti takto získané populace, jež si tak vytvoří, pod vlivem soustavného „programování“, vlastní a velmi rigidní „představu“ přirozenosti., na straně druhé. Systematické programování je pak samozřejmě „řídícím centrem“ celého takového „chovu“. Není nutno připomínat, že mistry tohoto chovu pasivních zabedněnců byly a jsou všechna náboženství a církve – církve křesťanské nevyjímaje, mezi nimiž budiž dána obzvláštní schopnost přiřčena církvi Pravoslavné, i když i církev Katolická se může chlubit velkými úspěchy na tomto bohulibém poli lidských dovedností.
*
Odtud lze tedy tuto část uzavřít:
… tupec je individuum, kterému se nedostává, z důvodu nějaké přirozené patologie, přirozené lidské „mohutnosti“ chápat, anebo individuum, které bylo jakožto takto zbavené této přirozené schopnosti vyprodukováno. Z hlediska skutečné mezilidské komunikace, z hlediska rozhovoru je tudíž tupec zcela k ničemu – není možné s ním jakýkoli možný rozhovor vůbec začít, natož pak vést, což nás vede k jedinému: nemůže nás i vzhledem k účelům námi probírané polopatiky jakožto „žánru“ a „disciplíny“ vedení rozhovoru zajímat.
Tupec, a tedy i pasivní zabedněnec, zcela vypadává z oboru našeho zájmu – tupec je i pro polopatiku zcela nezajímavý.
Vyrobil: geon 6.11.2005, 18:17:00
