Václav Bělohradský: Korupce jako filosofický problém >
… drobnost od letního horka k předzimnímu chladu
Následné:
Pan Bělohradský nám nedávno přidal svou trošku k současně přidivočelé „mediální“ … he :) … „honičce“ v ohledu takzvané „korupce“ … tohle slůvko dle mého a bez upřesnění lehce nesedí :) a vůbec v sobě nemá nijaký „mystifikační potenciál“, pokud ovšem takto neznačíme jeho potenciál ideologický a kulturně (… metafyziko-kulturně fundovaně) legitimizačně-korektivní, jenž je dočista tradiční (… v té či oné formě), a pokud takto jakoukoliv „mystifikaci“ s touto reálnou funkci (… zde úžeji kulturně-reálnou, šířeji však i civilizačně … ještě se k této diferenci v této konkretizaci nezbytně dostaneme) neidentifikujeme, což je dle mého znatelně zavádějící a tedy i „mystifikující“. :)No, pan Bělohradský je bohužel a stále tu a tam ani na voze ani pěšky … bruslí v tom jak na nových kolečkách – co naděláme, všichni jsme jen lidé, jak by ne.
Kdepak … nechci nijako zevrubně rozebírat (… tedy „analyzovat“ :) textík pana profesora … spíše bych ho rád na okraj a skokem doplnit, neb takový přístup a drobný postup bude jistě užitečnější. Pan Bělohradský ve svém článečku jistě předkládá drobné útržky lehce empirického původu, s kterými bych(-om) snad mohl(i) souhlasit a započíst je ke svými mínění, avšak jeho interpretace těchto postřehů v podobě jeho hypotézky „o chaosech“ je dle mého zavádějící … jakoby se pan profesor pomalu ale jistě ztrácel v tomtéž „plakátově“ post-modernisticky rozmydleném „chaosu“, který si sám předestírá a vlastně již netuší, jestli ho tento „chaos“ v prapodivně závrativé rozkoši fascinuje, anebo zda by takto prázdně chtěl intendovat nějaký „nový“ … „řád“, o kterém jistě předem ví, že tento by v jakékoliv ze svých možných formulací byl zase kulturně-metafyzický (… pan Bělohradský bohužel stále neopouští meze řekněme „kulturní kritiky“, jež je stále více stárnoucímu post-modernistickému rámci vlastní), a tedy určitě „krokem-zpět“ reverzně (… ba reakčně perverzně) „neo-neo“-modernistický … to třebas tak, jak se přihodilo a stále více a hlouběji přihazuje aktuálně „současné“ architektuře. Kdepak, pane profesore … svět vcelku samozřejmě „chce“ řád, ovšem nikoliv řád metafyzicky fundovaný (… na to se snad shodneme :), nýbrž takový řád, jenž bydlí v naší řeči a hovoru a veskrze který jsme ono „chaotické“ empirično, kterému jsme více-méně všichni :) vystaveni, bychom byli schopni vytvořit takovou jeho konceptualizaci, na a ve které bychom se byli schopni shodnout, použít ji a užívat ji. Jistě a jak by ne … taková konceptualizace je (… byla by a bude) vždy-již řekněme po výtce post-modernisticky: „slabou“ (Gianni Vattimo :) … a to „slabou“ hnedle v několika „rozměrech“. Prvně je „slabou“ tak, že daná (… možně dosažená) konceptualizace platí jen a jen pro ty, kteří ji vytvořili a reflektovaně ji sdílí. Druze je „slabou“ tak, že platí právě a jen tak-či-onak dočasně … tedy pro určité časové místo, no a ve třetím platí nejenom jen pro určité prostorové místo světa v jeho „objektivitě“, nýbrž právě a jen pro určité místo téhož otevřeného světa, ze kterého je sama „subjektivně“ činěna … a to tak, že právě i jejím prostřednictvím je tentýž svět jakožto křehký smysl otevřen. Takto je to fér řečeno, že ano? … a není to ani „poctivá“ post-moderna, ani ta „plakátová“, i když takto na post-modernu zřetelně navazujeme. Ovšem v tomtéž se musíme vzdát oné „kulturní kritiky“, protože tato „kulturní kritika“ je vždy ideologií … a jakákoliv ideologie je a musí být (… to docela reálně-funkčně :) ve svém teoretickém základě a východisku metafyzikou. Nedá se svítit, jakákoliv „kulturní kritika“ je v situaci bez kultury sama-sebou „chaosem“, která ve svých vlastní pokusech o akt výkladu „chaos“ jakožto „objekt“ kladený (… tedy to, co má být vyloženo, a tedy opatřeno smyslem) ještě „hlouběji obohacuje“, a tedy ho činí ještě „chaotičtějším“ … a nikoliv jen nějako „kvantitativně“ (… má takový „chaos“ nějakou-svou „kvantitu“? :) nýbrž i „kvalitativně“, tedy tak, že mu přidává další „chaotické“ reflexivní smyčky … tedy „chaotické“ pokusy o ně.
„Prvním krokem k jejímu řešení je připustit, že ve stále rostoucím počtu oblastí je dnes vývoj tak prudký a rozporný, že každé nastavené pravidlo ztrácí rychle legitimnost a účinnost.“
*
Kdepak, se vší úctou pane profesore … kdepak: … pravidla jsou docela opačně „nastavena“ velmi ostře a platně-účinně a vše v zásadě běží, jak v kontextu reálné situace běžet má. Chceme si popsat a vyložit tento řád? … dobře, v droboučkém rozmachu to zkusme. :)
A/ Rámec
Takzvaná „korupce“ je situačně-relativně komplexním realitním (… tedy věcným) fenoménem, čímž chci konstatovat, že tento „zasahuje“ jak do sféry civilizační tak kulturní, a to hned všelikým způsobem. Tím podstatně výchozím ovšem dle mého mínění jest to, že tato „korupce“ je podstatnou (… substanciální) součástkou (… tedy nikoliv snad-jen nějakou případnou vlastností) této realitní komplexity – tedy jest tomu dle mého mínění tak, že bez této „korupce“ by tatáž realitní komplexita (… jakožto komplexita věcných funkcí) jednoduše nemohla fungovat, a tedy ani „existovat“ ve své privativní formě „existence“ = nemohla by plošně-obecně řečeno být.
B/ Kulturní polorovina
2/ „Ideál“
… je nosníkem kulturní poloroviny a sémanticky prvotně se právě a jen k němu váže samotný termín „korupce“ v tom smyslu, že jde o jeho „poškození“ (CORRUPTIO … porušení, narušení, rozrušení, poškození). Korupce jest tedy takto metafyzicky založeným pseudo-pojmem tak, že jde o poškození „ideálu“, jež je a musí výt vždy-již založen metafyzickými pseudo-hovorovými metodami. Ovšem jak může být takový „ideál“ jakkoliv poškozen, že ano? … vypadá to jako nesmyl, ale reálná racionalita celé záležitosti je zakotvena kontextu komplexity, samozřejmě. :)
3/ „Realita“&realita :)
Metafyzické „koncepty světa“ (… v principu a v zásadě všechny) nepočítají své „ideály“ do reality, neb tyto jsou v jejich rámci implicite vně-světskými … tedy nejsou nitro-světskými, a tedy nejsou ani reálnými – „ideál“ není věc. Odtud pak jistě nelze jakýkoliv „ideál“ nijako narušit-porušit, neb není ze světa natož pak „z“ jakkoli z nás samotných … je vždy již sám sebou vně-světskou metafyzickou „super-entitou“ (… platónské Ideje či aristotelský Bůh) či je v nějaké takové založen (… žido-křesťansko-muslimský Bůh). „Místem“, „v“ němž může být „Ideál“ (… a tedy i „Idea“ :) nějako narušena-poškozena, je pak samozřejmě :) právě a jen metafyzicky formulovaná „realita“ znovu implicitně zahrnuta (… slupky cibule :) do samotného „světa“, který je v metafyzice vždy-již rozuměn jako „stvořený“ … tedy „stvořený“ samotnými „Idejemi-Ideály“ či všemožnými Bohy a tak všelice podobně. Ovšem „jak“ může být takto „Ideál-Idea“ narušen.
4/ „Ontologický pohyb“
… jest „pohybem“ v prapůvody metafyzických výkladů „světa“ … „od-z“ … „Ideje-Ideálu“ … „ke-do“ … „stvořeného“ jakožto věci též „Ideje-Ideálu“, pokud je „Idea-Ideál“ pojata jako „Bytost-Osoba-Subjektivita“ (… třebas v případě náboženství a teologií Knihy), kdy tento ontologicky primární „pohyb“ spadá vjedno se „Stvořením“ vůbec. Je-li ovšem tentýž pohyb rozuměn jako „nevědomý“, „nesubjektivní“ a „neprojektivní“ (… to je případ platonismu či aristotelismu), pak se o „stvoření“ nemluví (… v antice bylo ve vybrané občanské společnosti cosi takového k smíchu :), nýbrž bylo-je rozuměno „pohybu“ čistě „objektivně“ kauzálním (… takzvaná „světelná metafyzika“) … tedy podobně tak, jak rozumíme v novověké a moderní vědě a v jejím pojetí kauzality, avšak jistě „napříč“ metafyzicky vyložené ontologické diferenci … tedy diferenci mezi „Bytím“ (… tedy „Ideálem-Ideou“) a „Jsoucnem&jsoucnem“ (… „světem“), což nemusí být v různých konceptech novověké-moderní vědy nutně implicite předkládáno a nárokováno, i když zde může být (… a v drtivém pravidlu jest) přítomno implicite.
5/ „Stvoření“ jako korupce
No, a nyní dospíváme k metafyzicky ontologickému založení korupce, protože samotný akt „stvoření“ je v kontextu v zásadě všech metafyzik (… třebas původní buddhismus je velmi specifickou výjimkou) sám jakožto akt „ontologického pohybu“ korupcí … tedy narušením „Ideje-Ideálu“, a tudíž samotné „stvořené“ jest v principu, původně, neodvratně a nezvratně narušeno. V mainstreamové antice (… odmyslíme si tut všeliké menšinové kulty a jejich koncepty) běželo o rozumění řekněme statické, tedy metafyzicky-ontologicky atemporální v tom smyslu, že akt „stvoření“ byl rozuměn a vykládán právě a jen jako akt kauzálně-logický – „svět“ („Realita“ :) a jemu implicitní lidská-nitrosvětská realita jsou vzhledem-relativně (… tedy metafyzicky-ontologicky relativně, zde neběží o jakoukoliv relativitu nitrosvětskou) zkorumpovány jakožto celek zcela mimo jakoukoliv časovost a jakoukoliv změnu s tím, že právě jakákoliv časovost a tedy i změna je „znakem“ :) této ontologické korupce vůbec. Ovšem abychom mohli porozumět naší stále tak-či-onak aktuální metafyzice „demokracie“, pak musíme připomenout další-temporální metafyzické rozvrhy „ontologického pohybu“.
6/ „Spása“
Zmíněné občanské antice statický rozvrh situačně-plně ideologicky vyhovoval – touha po dynamice je touhou otrockou, a tudíž metafyzicky dynamické koncepty „ontologického pohybu“ jsou ideologií otroků. :) Proč? … jistě snadno: … je to otrok, kdo touží (… implicite ve své existenciální i reálné aktualitě a možně i reflektovaně) po změně svého statusu, svého jak ontologického tak ontického postavení ba funkce, a tudíž touží po konceptu ontologické dynamiky. Rozložitost, složitost a obecně sociální dynamika Římské říše ovšem dotlačila možnosti tohoto statického konceptu za mez jeho možností a jak již asi víme, tak se neschopnost příslušného občanstva (… tedy daných systémovým vlastníků :) toto rozlišit citelně nevyplatilo.
Metafyzický koncept „ontologického pohybu“ řekněme „opačného vektoru“ (… vzato logicko-kauzálně) „v“ metafyzické temporální diferenci (… tedy „ontologického pohybu“ … „od-ze“ … „světa-stvořeného“ … „zpět-k-do“ … „Ideje-Ideálu“) není judaistický vynález (… podobná mínění jsou dle mého produktem infekce židovského řekněme nepřesněji „nacionalismu“), protože obdobné motivy jsou přítomny nejenom v antickém kontextu (… třebas různé formy orfismu), ale i v kontextu Středomoří (… staroegyptské kulty) o indickém a čínském kontextu nemluvě. Čím byl judaismus ve svých změnách-vývoji krapet výjimečným je jeho dočista zeměpisně-civilizačně-reálná situovanost příslušné směsi etnik, která judaismus v postupu formovala, tedy situovanost trvalého civilizačně mocenského tlaku, který v zásadě permanentně bránil jakékoliv její trvalejší situační formaci-emancipaci, což opětovně v postupu vyprodukovalo akcenty na motivy otevřené linearity, to jistě z příčiny stejně otevřeného civilizačně-mocenského tlaku v zásadě trvalé lokální sociální frustrace. Motiv „spásy“ jakožto onoho „zpětného ontologického pohybu“ zde takto nabývá relativně ostré přítomnosti, které byl celý metafyzický koncept upraven tak, že „ontologický pohyb“ není rozuměn jako metafyzicky atemporálně logicko-kauzální, nýbrž jako metafyzicky super-grandiózní metafyzicky temporální „kmitnutí“, v němž je „svět“ (Boží „Realita“ :) „stvořen“, „odpadává“ od svého „Stvořitele“ (… to jistě „Prvotním Hříchem“, který je konkrétnější metafyzicko-ontologické příčinnosti zdrojem dotýkané-probírané korupce) … odkud je pak „následně“ znovu „spasen“ (… jak jinak než znovu aktem „Boha“ aka „Ideje-Ideálu“ – jinak to nejde :) a tak se „vrací“ ke svému „Stvořiteli“. Judaismus však celý tento koncept nedotahuje … do relativně funkčního celku ho rozvíjí po všelikých peripetiích právě a až pauliánsko-konstantinovské křesťanství … a pan Bělohradský nám neopomíná tento pro osvícenskou metafyziku „Demokracie“ mezní zdroj řekněme lineární metafyzické temporality „ontologického pohybu“ připomenout, což můžeme jen kvitovat.
7/ Řečená: „nitrosvětská transcendence“
Můžeme tedy rozlišit metafyzicky statický a temporální koncept (… teologii :) „ontologického pohybu“ (… stále v uvozovkách, protože o ontologickém pohybu lze mluvit i ne-metafyzicky :), v němž je „Ideál-Idea“ korumpován, a to i když statické metafyziky zpravidla vždy (… musí) „vykládat“ i temporalitu (… a tedy i změnu-pohyb) jakožto takovou, to vždy jakožto imanentně ontickou (viz. aristotelismus). Cyklická i lineární temporalita (… cyklické i lineární časování :) takto byla vždy „myšlena“ doslova „uvnitř“ metafyzicky ontologické logicko-kauzální statiky (znovu viz. aristotelismus jakožto frapantní příklad) jakožto případ nitrosvětské „upadlosti“, tedy korupce. :)
Ovšem toto rozlišené určitě není posledním možným významným, protože rozvinuté osvícenství ve zřetelné návaznosti na křesťanský koncept otevřené linearity (… už se prosím nechejme mást = mezi křesťanstvím a osvícenstvím není žádných principiálních rozdílů a neshod) řekněme variantu-variaci, v níž je „vertikální“ metafyzicko-ontologická diference mezi „Stvořitelem“ (ie. „Ideou-Ideálem“ :) a „stvořeným“ (ie. „světem“ :) setřena-rozmazána (… ne-li „bojovně“ odmítána a odmítnuta, viz. v klasice Voltaire-Diderot-Marx :) a přetvořena do podoby „horizontální“ (… to v horizontalitě otevřené časové linie) temporální změny-„přelomu“. Jde o vcelku jednoduchý a průhledný podvod, avšak jednoznačně situačně-účelové funkční a jak se ukázalo stejně situačně účinný. Proč jde o podvod? No jednoduše proto, že nijaký „universální pravidlo“ (… bohužel viz. odpichový textík pana profesora), to jistě jakožto legalistické a-nebo legitimistické „vyslovení“ stejně „universálně“ platného „Ideálu-Ideje“, není možným zakotvit ne-metafyzicky nitrosvětsky, tedy po výtce přirozeně … to jednoduše proto, že zde, tedy vzato ne-metafyzicky nitrosvětsky nic nijako „universálního“, „odkud“ by bylo možným (… jakkoliv) jakákoliv taková „pravidla“ řekněme alespoň odvodit není, tedy není jakkoliv k setkání se. Je vcelku zjevným a vykazatelným (viz. klíčová díla pana Descarta :), že třebas novověká i potažmo stále i moderní věda je „teoreticky“ založena a intendována teologicko-nábožensky (… obecněji metafyzicky), avšak to nikomu nevadí, protože se o tom prvně příliš (… vlastně vůbec :) nemluví (… to ze strany osvícenského intelektuála jakožto jednoho z aktérů situace) … a druze proto, že hlavní objekt příslušné-potřebné ideologické manipulace na tomto „teoretickém“ metafyzickém konceptu založené ničemu takovému nerozumí a v zásadě rozumět nemůže.
8/ Metafyzika pro „universálně blbé“
Není to příliš groteskní, ale metafyzika „Demokracie“ je vskutku metafyzikou pro „universálně blbé“ … tedy jistě pro nivelizovaně „všeobecně vzdělané“ na minimální možné-nutné úrovni, tedy pro „lid“ jakožto sumu „občanů“ – tut se již začínáme dotýkat civilizační poloroviny věci, avšak ještě se do ní nemůžeme pustit, ale třeba cosi tu-a-tam předsadit … postup textíku nemůže věc znásilnit.
Osvícenská „demokracie“ postuluje dva metafyzické pseudo-„pojmy“-„entity“. Prvně je to jistě „občan“ jakožto „individuum“, jež je definováno napříč a přes všechny klíčově podstatné civilizačně-reálně diference (d-F/Dp a vlastnické rozhraní), kterého takto identifikuje s „přirozeným člověkem“. Nic takového jistě neexistuje a existovat nemůže, a to ani reálně ani nijak přirozeně … reálně proto, že sama d-F/Dp a vlastnická realita (… situačně aktuální) cosi takového přímo-bezprostředně (… „v holém aktu“) vylučuje … a přirozeně proto, že jakákoliv takto míněná „rovnost“ je byť jen „pomyslně“ myslitelnou právě a jen vzhledem k aktualitě téže reality a mimo ni nedává jakýkoliv smysl. Druhým korelativním pseudo-„pojmem“-„entitou“ je pak pro nás samozřejmě „lid“ jakožto tak či onak uvedená „složenina“ dotčených „občanů“, která je vnitřně kvalitativně (… a opět naprosto fiktivně) homogenní. Pseudo-„pojem“ … „občan“ je tak jistě substitucí křesťansko-středověkého „pojmu“ … „nesmrtelné duše“, která svému „nositeli“ nejenom zaručuje „rovnost před Bohem“, nýbrž i nárok členství v „neviditelné“ i docela „světské“ církvi stejně tak a takto i předchůdný avšak podmíněný nárok na „spásu“. Metafyzika „Demokracie“ ovšem onu „neviditelnou“ církev zcela(!) „rozpouští“ v celku míněného „lidu“ jakožto agregátu „občanů“ a čin tak v zásadě celé konkrétně nitrosvětské lidské společenství metafyzickou fikci par excellence, aniž by jakkoliv formulovala a vystavovala diferenci mezi „světskou“ existencí „individua“ a metafyzickou „existencí občana“. Metafyzické-transcendentnní a nitrosvětské takto dočista splývá tak, že metafyzické-transcendentní je trvale zamlčováno tak, že je tímtéž (… v kontinuálním pseudo-„diskurzu“) řečově-hovorově označováno nitrosvětské. Pointa nitrosvětské transcendence je takto vrchovatě naplněna: … transcendentní „již-nyní“ imanentně-nerozlišitelně přebývá „uvnitř“ nitrosvětského.
Podmínkou akceptovatelnosti jakékoliv metafyzické formy je ovšem právě a jen to, aby mu opravdu všichni členové-účastníci konkrétního společenství aktivně-reflexivně alespoň elementárně rozuměli a zvnitřnili si ho, přičemž tato forma (… metafyzika „Demokracie“) je natolik jednoduchá (… „Všichni lidé jsou si od přírody rovni!“), aby mohla mít dostatečnou účinnost v celku situačního konkrétního společenství – jde právě a jen o „universalitu blbosti“. Ba nejenom to: … jde o „universalitu otroctví“ a „otrockosti“ – jednoduché, návazné a chytré … „ontologická diference“ (… i tu lze formulovat ne-metafyzicky :) je zamaskována, a i když je to dočista nesmyslné a vlastně hloupě podvodné tak velmi efektivní.
9/ „Konec Dějin“
Princip nitrosvětské transcendence má v sobě onen „Konec Dějin“ předem zakódován právě a jen v onom „dějinném zlomu“, který je v metafyzickém smyslu jak ontickým tak ontologickým – „světo-dějná“ ba „kosmologická“ událost-zlom se „odehrává“ jak „uvnitř“ tak i „vně“, aniž by bylo obojí rozlišitelným … to byť jen „teoreticky“-teologicky. Ovšem i tato „nepostižitelná“ diference je, jak jistě snadno postřehneme, založena již v konceptu křesťanském, a to právě a jen v teologickém „vzorci“ … „dvou-podstatného“ (… a v „Trojici“ určitě „Troj-Podstatného“ :) Ježíše Krista jakožto metafyzického „Heroa“, který svou „Obětí“ otevírá možnost „Vykoupení“ a „Spásy“, tedy i onoho „Obratu Dějin“ od „sestupného“ (… a tedy „hříšně“ korupčního a korumpujícího :) vektoru „Stvoření“, v němž „stvoření“ selhalo (… tedy „my“, „nesmrtelné duše“ jsme nezvládli „Dar Stvořitele“ v podobě „Svobodné Vůle“ – to abychom byli opravdu „dokonalí“ a „k Obrazu“ :), k vektoru „vzestupnému“. Ovšem křesťanství má ve své struktuře velmi užitečnou „bezpečnostní záklopku“ právě a jen v tom, že Ježíšův „heroický čin“ je sice „Centrem Dějin“, jejich „Osou“ a „Zlomem“, avšak určitě není jejich koncem v jakémkoliv smyslu a významu, což je navíc podepřeno a posilněno tím, že tento svůj „Čin“ vykonal nejenom ze své „lidské podstaty“ nýbrž i ze své-téže „Podstaty Božské“, což jistě implikuje, že žádný „smrtelník“ si a priori nemůže tento „Čin“ (…a jeho výsledky) jakkoliv nárokovat, natožpak ho nějako ad libitum napodobovat či opakovat, což je ještě jednou pojištěno „universalistickou podstatou“ téhož „Činu“ – pokud se již jednou stal, pak se opakovat nemůže. Při troše opatrnosti a kompetence tak bylo možným oddělit motivační strukturu vytvořenou „Obratem Dějin“ od těch složek společenství, které byly civilizačně-reálně motivovány k jejímu destruktivnímu užití, to jak projektivnímu či „neuvědomělému“, na což nás pan Bělohradský rovněž upozorňuje:
„Označuji tím výrazem konec standardní představy o legislativním procesu v demokratických společnostech, kterou můžeme, v trochu komickém zjednodušení, popsat takto: v institucionalizovaném konfliktu mezi diskurzy a symboly ve veřejném prostoru a v konfrontaci se skeptickými a kritickými instancemi ve společnosti, jako jsou umění, přírodní a společenské vědy, se ustavuje kulturní a politická hegemonie, většinový názor, který se stává programem politických stran a ty jej pak přeměňují na zákony. Slovem legitimnost označujeme soulad mezi legalitou a kulturně-politickou hegemonií ve společnosti, který odolává kritickému tlaku antagonistických nároků na hegemonii.
Posthegemonický chaos znamená, že napětí mezi legalitou a legitimností se vymklo z rámce jakékoli politické a kulturní hegemonie …“
Rámcově a zhruba lze s touto formulací souhlasit, na straně je dle mého třeba uznat, že jde o formulaci nepřesně-vágní. „Kdo“ je totiž nositelem a vykonavatelem oné „institucionalizace konfliktu mezi diskurzy“ a tedy dle mého institucionalizace meta-diskurzu, který jednotlivé diskurzy řídí a ovládá? Je to ona prapodivná „většina“, která vytváří a drží onen „většinový názor“? Kdepak, dle mnohé určitě nikoliv a když pak jistě běží o nějakou většinu „vůbec“, tedy opětovně napříč reálně-civilizačního určení „individua“, nýbrž právě a jen většina systémových (… a kulturně metafyzicky fundovaných) intelektuálů, kteří onu institucionalizaci byli schopni vytvořit a udržet účinnou tak, aby prostřednictvím ní mohli určovat definovat (… „hegemonie“ :) reflexi a sebereflexi (… říkávalo se „vědomí“ a „sebevědomí“) dalších dvou základních sociálních tříd, tedy jistě systémového vlastníka a nositele fyzické a oscilující práce jakožto systémového ne-vlastníka. Pan Bělohradský jistě tuší, že klíčovým (… vedle dalšího) jest prvně a jen to, že intelektuál/inteligence ztratil tuto kulturní „hegemonii“, avšak nemluví o tom, protože takové mínění by bylo takto veřejně přinejmenším nekorektním.
Pro osvícenskou metafyziku „Demokracie“ jakožto metafyziku nitrosvětské transcendence je „Obrat Dějin“ i jejich „Koncem“, protože po „Činu Sebe-osvobození“ člověka jakožto „občana“ a „lidu“ a nastolení „vlády“ téhož „lidu“ bylo v zásadě dosaženo „Království Nebeského“ a „Boží Vlády“, neb samotný „Lid“ jest „Samospasitelným Bohem“ samým – již není žádný-řádný vněsvětský „Bůh“, který celý oblouk „Dějin“ definitivně a zvnějšku (… tedy na člověku absolutně „nezávisle“) uzavřel a ukončil.
10/ „Past“ cykliky
Jestliže křesťanství bylo díky tomu, že „Konec Dějiny“ určoval samotný „Bůh“, a nikoliv člověk sám, otevřeně otevřeným, protože na „Soudný Den“ bylo možným čekat „donekonečna“ :) … pak osvícenská metafyzika díky svému nitrosvětskému charakteru-rozvrhu trancendence implicite zahrnuje zvrat své vnitřní temporální „logiky“ z lineárního typu k typu cyklickému, tedy svého druhu statickému. Cyklické časování času je původnější než statické, které bylo vlastní třeba naší středomořské antice … dle mého mínění původně navazuje přímo na nejpůvodnější vzorce živého mýtu, ovšem v tomto případě samozřejmě běží o cosi odlišného. Zde se totiž již „formálně“ dokončená metafyzická linie (… „oblouk“) nitrosvětsky naplňuje (… nastolení „demokracie“), avšak korupce (… poškození-narušení „Ideálu-Ideje“) trvá by se přímo empiricky prohlubuje a zhoršuje. Vzniká tak sevřený cyklus mezi euforickým polokruhem „nápravy“, vzedmutí „občanství“ a „občanské společnosti“ proti korupci (… stále přítomného poškozování „Ideálu“) a polokruhem depresivního zklamání a „cynické“ akceptace korupce a přizpůsobení se jí, přičemž tu tímto cyklem prochází celek konkrétního společenství (… tedy fázově synchronně tak či onak všichni její členové-účastníci) či jen jeho výseče úměrně k jiným faktorům (… třebas tak či onak rovněž cyklického charakteru). I o tomto se pak profesor zmiňuje:
„Je to narativ – vyprávění plné dramatického napětí, v němž okrádaný lid vítězí nad nepoctivými konšely. Je v něm zakódována idea, že ne systém, ale lidé selhali; „nic nefunguje“, praví hospodský a často i akademický žvást, „protože lidé všechno rozkradou, musíme je lépe střežit, převychovat, eventuálně vyměnit“. Vláda lidí vyměněných se ale brzy začne podobat v očích voličů vládám předešlým – a slovo korupce začne znovu svolávat zástupy k boji proti lidské zkaženosti. A bude zase úspěšné, má své kořeny hluboko v křesťanském pojetí hříchu jako příčiny úpadku lidstva. Kdo nad sebou zamává heslem boje proti korupci, snadno získá konsensus, ale naděje, které probudí, zase rychle pohasnou.“
… a nikoliv marně se drobně zmiňuje i o všelikých moderních totalitarismech, protože i ty trpěly tímto podivný cyklickým zakončením svých lineárních rozvrhů. Jde o totiž o onen permanentní stupňující se cyklus „očisty“ a „sebeočisty“,který má „končeně“ dosáhnout toho, čeho již „v zásadě“ bylo dosaženo, avšak empiricky, zážitkově a prožitkově (… a tedy i „objektivně reálně“ :) stále není přítomno. Zde je kořen nejenom oněch neustálých „výzev“ ke „statečnému občanství“, k onomu „nebát se a nekrást“, nýbrž i k „socialistické“ či „komunistické morálce“ a tak dále a tak podobně, což samozřejmě může být až(!) komponentem prudkého sociálně-mocenského teroru. Ovšem zpravidla obvyklejším „řešením“ tohoto po výtce absurdně paradoxnímu zacyklení je jeho přijetí (… tedy v rámci „Demokracie“) za další permutaci konceptu v onom veskrze známém mínění, že „demokracie“ je vlastně „proces“ neustálého „boje za demokracii“, který je ovšem veden vždy a pouze „demokratickými prostředky“ a „způsoby“ – „demokracie“ takto „je“ i není … „je“, ale ještě není „dokonalá“, ba dokonce „nikdy nebude a nemůže být dokonalá“. Tento „přetažený“ způsob vyprávění sice situaci fixuje, pokouší se vytvoří status quo v jeho statice snad velmi vzdáleně podobné té, kterou známe z antiky, avšak sama lineární dynamika, jež je zakotvena v „otrockém“ charakteru osvícenské „Demokracie“ zůstává v obecné kulturní realitě takto v pokusu určované přítomna a nutně produkuje stejně obecnou frustraci, která znovu osciluje mezi tlakem civilizační reality (… jakožto samotného sídla korupce „Ideálu“, tedy přeneseně samotného „Satana“ :) a agilním „Rájem Srdce“ dotyčného „Ideálu“, který zůstává „empiricky“ nenaplněn, ba je takto přímo popírán. Tato „maniodepresivně-sadomasochistická“ situovanost samozřejmě není v principu „špatná“ či „dobrá“, jde v zásadě o technický rozvrh-situaci, kterou lze užít všelikým způsobem, ovšem její problematičnost tkví v tom, že v sobě dokáže kumulovat a skrývat obrovská množství sociální „energie“ (… což opětovně může být užitečným, avšak nemusí), která je takto fixovaná a „skladovaná“, se svou rostoucí „koncentrací“ stále obtížněji kontrolovatelnou.
„Past“ tohoto metafyzicko-ideologického zacyklení, k níž jsem se takto zrychla a velmi svrchu prokousal a jež je vstupovým základem naší post-kulturní (… a nejenom post-kulturní) situace, může být velmi snadno (… v návaznosti na „návyky“ bývalé tradice kulturní) redukována-„oříznuta“ (… a tedy i transformována) na své (… původně zanořené) psycho-technické jádro, jež pak může být úžíváno jako čistě technologický koncept libovolným způsobem a s libovolnými účely zcela mimo skrývané i deklarované (… implicitně v kontextu i dočista explicitně) normativy, a tedy i dočista mimo jakýkoliv (… širší či užší) kulturní kontext a intence … což je tím, k čemu pan Bělohradský polovyjádřeně míří a kam spolu s ním míříme i my. To je ovšem ještě-další věc.
Vyrobil: GeoN, dne 30. 11. 2011