… vše „na světě člověka“ musí mít své jméno. Jménem oslovujeme bytosti a věci – to, co nemá jméno, jako by nebylo. Snad právě proto, a nejen proto, „se říká“, že člověk bydlí „v jazyce“ – že v jazyce se mu zjevují bytosti světa. Bylo by tudíž bláhové nedat něčemu jméno – stejně by ho dostalo.
… dát někomu a něčemu jméno je křížový okamžik. Dáváme jméno tomu, co jsme „objevili“, dáváme jméno tomu, co jsme „vytvořili“ či „vynalezli“ – dát něčemu jméno znamená uvést toto něco „do světa“ a představit to všemu ostatnímu. Dát něčemu, či někomu, jméno tak znamená „založit“ pro celý jeho život či jeho život v určitém okamžiku zcela změnit. Přirozené národy při adopci svého nového člena mu dávali nové jméno. Křesťané při křtu přijímali a přijímají nové jméno. Řeholník vstupující do řádu přijímá nové jméno … to vše na znamení počátku, na znamení nového „bytí“, nového života.
V dávání jména je tak veliká moc. Je tak snadné tuto moc zneužít. Všichni to známe v podobě přezdívek a nadávek. Nikoli nadarmo mluvíme o někom nikoli jeho jménem, nýbrž přezdívkou, kterou ho přímo neoslovujeme, a nikoli nadarmo odmítáme někoho oslovovat jeho skutečným jménem a drze mu říkáme „po svém“. „Dávat“ někomu jméno totiž vyjadřuje v tomto případě „nadřazenost“, kterou „pojmenovávaný“ v daném okamžiku nepřijímá a neuznává, zatímco my jí takovým nepřijatým pojmenováním vyjadřujeme.
Ovšem dávání jména může být i výrazem a vyjádření zvláštní intimity – kamarádství, přátelství či lásky. Můžeme mít velmi intimní a soukromá jména, kterým rozumí jen málokterý, a možná jen a pouze jeden či jedna. To jsou jména nejhlubší a nejkonkrétnější – skutečná jména našich skutečných životů.
* * *
… nedá se, tudíž, nic dělat … chtě nechtě musím dát jméno tomu, co zde ve svém blogu „provozuji“ … :-)
… už je to trochu času, co jsem si jen tak z legrace označil ten způsob, kterým se, zatím ještě velmi nedostatečně, pokouším myslet, a také žít, jako: „trans-metafyzický šamanismus“.¨
…nene … nečekejte žádné bubínky, přírodní drogy a extatický tanec … nene … nic takového … rozložme si „to“ … :-)
* * *
Adjektivum: „trans-metafyzický“ je klíčové. Značí, že šamanismus, o kterém je řeč, je již obeznámen z metafyzikou, a to tak, že ji překračuje. Tím je vyloučeno, že by šlo o šamanismus, jež by časově i svými obeznámenostmi metafyzice přecházel a předchází, to jest: že by šlo o šamanismus pre-metafyzický …
… ovšem to neznamená, že by běželo o šamanismus jen post-metafyzický. To by nestačilo. Šamanismus, o kterém je řeč, není takový, že by se jen tak vyskytoval „někde po“ metafyzice. Šamanismus, o kterém je zde řeč, nejenom, že je „po“ metafyzice, nýbrž je „po“ ní tak, že se „po“ ní a „od“ ní jednoznačně a reflektovaně distancuje jakožto od minulé. Neběží tedy již o šamanismus, který by metafyziky neznal. Který by žil v samozřejmosti přirozeného prostřednictvím původního živého mýtu, nýbrž o šamanismus, který již zná, dostatečně poučen, destrukci metafyziky, čili: možnost destrukce přirozeného.
* * *
… „šamanismus“ – co je tím míněno?
… šaman není „odborník“ či „znalec“. Není člověkem, který by vynikal nějakými vědomostmi či schopnostmi nad druhé členy společenství. Není ani žádným „vůdcem“ či „knězem“. Jistě, že jeho „slovo“ má „váhu“, avšak toto „slovo“ je „vážené“ stejně, jako takovým může být „slovo“ kohokoli jiného. Šaman žije ve stejném přirozeném světě jako všichni členové jeho společenství. Žije ve stejném živém mýtu a stejném rituálu, který tento mýtus vyslovuje a vypráví. Nemá k tomuto mýtu a rituálu žádný, vzhledem k ostatním členům společenství, privilegovaný vztah.
Kdo je tedy šaman? Být šamanem není „věcí“ vědomostí či schopností, není to „věc“ nějaké „volby“ či „výběru“ – je to „věc“ osobního rozhodnutí ke službě svému společenství. Šaman je služebníkem.
Ovšem čím a jak slouží tento služebník svému společenství?
Šaman žije, stejně jako jeho společenství, v přirozeném světě jakožto otevřeně konkrétní síti toků setkávání se bytostí. Žije v toku rozhovorů bytostí, v toků řečí a jazyků, ve kterých se toto setkávání „odehrává“. Tato setkávání se mohou být přátelská, avšak i nepřátelská. Mohou být lhostejná a mohou být i fatálně vášnivá – každá bytost, se kterou se „ve světě“ setkáváme, je jiná, každé „běží o její bytí“ a každá má v toto svém „bytí“ svá „práva“ a „oprávnění“, která je třeba respektovat a nedotýkat se jich. Přirozené lidské společenství vede se všemi bytostmi, se kterými se setkává, neustálý rozhovor. Musí tento rozhovor vést, protože jedině tak může nalézt soulad a rovnováhu mezi sebou a ostatními bytostmi – mezi jejich a svými „právy“. Nesoulad nutně vede k „bezpráví“, ublížení a mstě, nemoci a konfliktu. Soulad a rovnováha musí být neustále obnovována – každým lidským krokem, každým lidským činem a v každém lidském kroku a v každém lidském činu.
Lidská existence je tak „náročná“ – je o to náročnější proto, že lidská přirozenost je přirozeností bytostně agresivní. Má trvalou tendenci růst a narůstat – stále více a hlouběji se nořit do svého „okolního“ přirozeného světa. Lidský rozhovor se vším přirozeným „kolem něj“ tak musí být mnohem intenzivnější a náročnější, než je tomu v případě jiných bytostí světa. Musí totiž vést trvalý rozhovor i se sebou samotným – obracet se ke své vlastní přirozenosti a vést rozhovor s její vlastní rozpínavostí, agresivitou a vinou. Jak si poradit s touto náročností?
Šaman je ten, kdo za své společenství na sebe přebírá povinnost a nutnost vést rozhovor s bytostmi přirozeného světa v situacích, ve kterých je to obzvláště náročné. V situacích, kdy nesoulad již propukl v podobě nemoci, hladu a nedostatku, konfliktu mezi lidmi samotnými či fatálnímu konfliktu s nějakou mocnou bytostí a společenství jakožto celkem. Je to ten, kdo na sebe bere tíhu provinění proti souladu a harmonii světa – kdo na sebe přebírá mstu a odvetu za její narušení. To není žádný talent či vloha – to je rozhodnutí k sebeobětování v zájmu svého vlastního společenství. Šaman je ten, kdo v zájmu svého společenství klade sebe sama jakožto oběť a vykoupení v rozhovoru s bytostmi světa … (oh ano, co všechno je v této poslední větě „k zaslechnutí“, že ano? :-))
… a teprve zde vznikají „z tradice“ jakési struktury „vědomostí“ a „technik“, které šaman používá k tomu, aby svou službu doslova: přežil. Běží hlavně o znalosti jazyků a řečí jiných bytostí, jejich zvyků, cílů a přání. Hlavně tato obeznámenost pomáhá šamanovi vyhnout se nejhoršímu a znovu-obnovit rovnováhu a soulad. Jde samozřejmě i o soupravu způsobů, jak ten či onen rozhovor s tou či onou bytostí navázat – jak ho otevřít: ne každou bytost vždy slyšíme, ne ke každé bytosti jsme vždy přivráceni. Teprve zde, až na posledním místě, se tedy šaman stává jakýmsi „odborníkem“, který disponuje zvláštními „technickými“ vědomostmi, jež mohou být uchovávány a předávány. Tyto „techniky“ jsou však naprosto prázdné, pokud jim nepředchází ono předchůdné přijetí služby jak šamanem samotným, tak jeho společenstvím – bez toho jsou jen prázdnou „řečí“, dětským bezobsažným žvatláním.
* * *
Trans-metafyzický šamanismus tak není vzhlížením a zpětným toužením ke starým přirozeně bytostným kulturám, jejich obsahům a „technikám“.
Je především a prvně odmítnutím výkladu, a v zásadě dezinterpretace, světa jakožto věci, jež je člověku zcela k dispozici bez ohledu na cokoli dalšího.
Trans-metafyzický šamanismus žije ve „faktu“ toho, že svět je dynamickou rovnováhou shody a souladu mezi bytostmi, které tak svět svým životem ustavují a znovu-ustavují, a že jakákoli ne-rovnováha a nesoulad svět ohrožuje natolik, že ostatní bytosti budou svou existenci proti jejímu „narušiteli“ spontánně bránit, a to až na hranici jeho zničení.
Zde není žádné místo pro nějaký „darwinismus“. Zde neběží o žádný „boj o život“ – nikdo „nevítězí“ a nikdo „neprohrává“. „Nevítězí silnější“, protože právě ten je zpravidla narušitelem rovnováhy – je-li něco „příliš silné“, pak musí zahynout, protože ohrožuje „celek“: a zahyne právě a především zničením toho, co před ním jakožto „celek“ vystupuje a co pro něj „celek“ představuje, i když „ve skutečnosti“ o žádný celek neběží. Jsi-li „rakovinou“, rakovinou zemřeš.
Žije jen to, co dokáže nalézt soulad, co dokáže nalézt „své místo“ – konečné a definitivní, protože vždy již je a „právě teď“ konečným a definitivním.
* * *
… tento blog je veden trans-metafyzickým šamanismem … :-)
* * *
post scriptum pro méně chápavé: nemusíte brát všechno „smrtelně vážně“ … i když na „druhou stranu“ … kdo ví? … :-)
Vyrobil: geon 8.10.2005, 17:18:00
