… a o naději, jež je vlastně beznadějí …
… stále více přemýšlím o nesnesitelnosti „světa“. Zdá se Vám to divné? Určitě, mě také. Je divné, když se někomu zdá „svět“ nesnesitelný. Je to totéž, jakoby řekl, že se mu zdá nesnesitelným jeho život. Svět a život „dvě strany téže mince“. Je-li mi nesnesnesitelný „svět“, pak je mi nesnesitelným život … a naopak …
… jistě … řeknete si: „Hle, sebevrah …“ Ale kdepak. Sebevražda již není „tématem“ tak, jak tomu nutně bylo v „křesťanských“ časech. Sebevrazi a sebevražda již nejsou „morálním“ či „metafyzickým“ problémem – jsou projevem choroby. Kdybych zašel se svým přemýšlením o nesnesitelnosti „světa“ k psychiatrovi, tak bych byl asi diagnostikován jako individuum s těžkou depresí a byly by mi předepsány medikamenty s doprovodnou psychoterapií. Komu se „svět“, a tudíž i jeho život, zdá nesnesitelný, ten je nutně nemocen – soudí medicína a od ní o potažmo i věda. Není to komické?
„Svět“ se mi „jeví“ jako nesnesitelný, avšak nehrnu se do sebevraždy. Nechci z tohoto nesnesitelného „světa“ vystoupit tak, že bych šktrtl sebe samotného – i když je to ten jediný možný způsob, jak tento „svět“ akutně opustit. Tím se ovšem ocitám v podivné situaci – jsem nucen pobývat v nesnesitelném, což je, logicky: nesnesitelné. Co s tím, probůh?
Rozhlédnu-li se kolem, po svých spolubližních, tak poznenáhlu zjišťuji, že na tom nejsou o moc lépe než já. I oni se potácejí v téže nesnesitelnosti. Mají však výhodu – moc o tom nepřemýšlejí. Kdybych se jich na něco takového zeptal, tak asi odpověděli cosi jako: „To bych se z toho musel zbláznit!“ … aha … moc přemýšlím. Moji bližní nepopírají onu nesnesitelnost, avšak „neboří“ se do ní a hledí si toho, aby si tuto nesnesitelnost udělali alespoň trochu snesitelnou. Podivuhodné. Jak se asi může stát nesnesitelné „alespoň trochu“ snesitelným? Není to absurdní? Není to nelogické?
Asi bych to měl dělat jako oni. Žijí totiž tak, že se snaží onu nesnesitelnou přítomnost vydržet „ve jménu“ snesitelnosti budoucího. A tímto pomyšlením, totiž tím, že budoucí bude snestitelným, se jim aktuální nesnesitelnost jeví jako alespoň trochu snesitelnější. Věří, že čas teče od nesnesitelného ke snesitelnému – že k němu míří, a čím déle a více nesnesitelnosti člověk snese, tím blíže je k oné snesitelné budoucnosti. Žijí tak v tom, čemu říkáme: „naděje“.
Měl bych to opravdu dělat také tak? Měl bych žít „v naději“? Hmmm … jistěže jsem o tom také přemýšlel. Ale hned mě napadlo: „V naději na co?“ … „Jaký by měl být obsah mé naděje, který učiním nesnesitelnost alespoň trochu snesitelnou?“ Opět divné otazky, že ano? Odpověď je přeci jasná: „Svět je přeci plný skvělých věcí a činností – směřuj k jakémukoliv cíli, usiluj o něj – máš jich nezmězné množství a bohatství.“
Hmmm … nevím: je to opravdu tak? Nezdá se mi. Já kolem sebe vidím pouze a jediné: stupňování výkonu a produktu. To je jediná možnost, kterou mi „tento svět“ nabízí. Všichni a všechno pouze a jen stupňují svůj výkon a své „výnosy“ – vědci a věda, umělci a umění, dělníci a práce, kapitalisté a kapitál. Všichni všech oborů směřují k vyššímu výkonu, aby dosáhli vyšších výnosů – nechovat se podle této direktivy znamená „vypadnout z kola ven“. Znamená živořit „na pokraji“ a propadat se „dolů“, propadat se ke smrti. A hle hle: zase ta potvora smrt. Vtírá se – vyhodíte jí dveřmi, vrátí se komínem – mrcha. Jednoduché: kdo nesleduje vektor zvyšování výkonu a produktu, se nutně stává sebevrahem – míří neodvratitelně ke své smrti, jež bude „rychlejší“ než smrt těch ostatních.
Nechci stupňovat výkon a produkt. Proč? Protože „to má svou cenu“ – totiž můj vlastní život. Život jako to, čeho si „cením“, jako to, co je titulem pro všechno „snesitelné“ – moje přátele, moje blízké a mou skutečnou „práci“. Stupňování výkonu a produktu spotřebovává a zabíjí právě a především toto vše. Stupňuji-li své výkony, pak se nesmím ohlížet na přátelství – ba dokonce musím jít i proti němu. Stejně na něj nemám „čas“. Nemám „čas“ ani na rodinu … nemám čas „na nic“. A stupňuji-li svůj výkon, tak „nemám čas“ ani na svou „práci“, protože i ta za samotným tímto „stupňováním“ mizí. Je tomu tak jednoduše proto, že mi již neběží a nemůže běžet o tuto práci samotnou a její konsekventní obsahy, nýbrž mi jde o její produkty. Má práce se stává čistým prostředkem, a nikoli cílem. Jako vědci, kupříkladu, mi už neběží o vědu samotnou, nýbrž o vydané práce a masu citací, která vyjadřuje můj výkon. Čím více citací mám a čím více jsem vydal prací, tím jsem výkonější, tím jsem „úspěšnější“ a tím koneckonců dostanu více dotací, grantů a cen – tedy: peněz. Hle: věda jako prostředek obstarávání peněz jakožto konečného produktu. Jde mi tudíž ještě o vědu? Nikoli, jde mi o peníze – jako koneckonců všem. A jsme, bohužel, zase „u toho“. Věda, která „nenese“ peníze, je „na nic“. Umění, které „nenese“ peníze, je „na nic“ …. a život, který „nenese“ peníze, je také „na nic“.
„Svět“, ve kterém žijeme, přes to, že vypadá zdánlivě pestrý a bohatý, je ve skutečnosti monolitně jednotvárný – je děsivý. Není v něm možností – je totální. Jediná možnost „života“, jež je v něm bez alternativy „k dispozici“, je obstarávání stále větší masy peněz, lhostejno jakými prostředky. Ba co více: naleznete-li nějaký nový prostředek obstarávání peněz, pak jste ve výhodě, protože ho zatím, ještě nikdo „nevytěžuje“ – máte šanci stát se „úspešnými“, a činíte tak další krok k prohloubení téže bezalternativnosti, téže děsivosti … tak, tak …
Nesnesitelný „svět“ dneška bezuzdně vytěžuje vše, co se namane – a bez skrupulí. A my všichni, kteří „v jeho jméně“ tak činíme a poháníme ho, tak děláme „v naději“ na snesitelnou budoucnost. Ovšem zeptali jsme se již, proč je tak nesnesitelný? Že ne? No to proto, že o tom „raději“ nepřemýšlíme. Jinak bychom lehko přišli na to, že je to právě jeho bezalternativností. Je to tím, že stupňování výkonu již pohltilo vše ostatní – pohltilo již tak, že nic jiného už nezbývá. A my, jako nějaká absurdní šílená fantaskní pseudo-stvoření stupňujeme tuto nesnesitelnost v naději na snesitelnost – blázinec. Dospěli jsme k bodu, kdy jsme nad takto námi naprogramovaným „světem“ již zcela ztratili kontrolu – a on kontroluje nás. Absolutně.
V jaké naději tedy můžeme žít, když to, jak se „svět“ pohybuje k budoucnosti, je příčinou jeho nesnesitelnosti? Naděje jako vrženost k budoucímu tím přeci přestává existovat a mění se v beznaděj. „Svět“ může být a bude jenom „horší“, stejně nesnesitelnější a stejně tak i můj život. Ať dělám, co dělám, neoddělím obojí od sebe. Musím vydržet nesnesitelnost přítomnosti, abych se dožil ještě nesnestitelnější budoucnosti. Depresivní? Jistě. Ale máte něco jiného? Máte jiný nápad?
Vyrobil: geon 17.08.2005, 4:54:00