(1) =předehra dějin=
… oh ano: „svoboda“ … arkánum našeho skvělého novověku. A nejenom novověku – dodnes jde o velmi spolehlivé „magické zaklínadlo“, jež alfaomegicky obkrouží a podepře cokoliv – jenom když to tak dobře nastrkáte.
A aby se nám to mohlo vyhnout, že ano? Zrovna teď posledně jsme se tohoto „klubka hadů“ letmo dotkli ohledně „nad-užívání automobilů“ … a tak mě si náhle a znenáhla přepadlo:
„Do háje, vždyť já nemám ani velevýznamně příslušné heslo ve slovníčku! … no to je ostuda … že se nestydím … !“
… tak jsem se tedy rozhodl něco vyrobit … :-) … a bude to trochu delší, neboť je to „látka“ vážná a zá-važná …
Vždycky se mě někdo snaží „uzemnit“ výkřikem:
a/
„… jsem svobodný, a tak si můžu dělat co chci! …“
… hmmm, jasně … ale někdy to trochu pozmění:
b/
„… jsem svobodný, protože si můžu dělat, co chci! …“
… to je sice hodně něco jiného, ale dotyčnému to přijde, jakože je to to samé. Ale často od onoho slyším ještě cosi odlišnějšího:
c/
„… jsem svobodný, abych si mohl dělat, co chci! …“
… no to je už úplně „jinde“, že ano? … ale oni ti „svobodymilovníci“ toho většinou stejně opět ani nevšimnou. A dokonce jim to často připadá jako totéž, když „to“ obrátí“
x/
„… můžu si dělat, co chci, a tak jsem svobodný! …“ „… můžu si dělat co chci, protože jsem svobodný! …“
… to jsou věci! … jak to nějak shrnout, abychom vyhověli všem těmto formulacím, že ano? … myslím, že takto:
„… jsem svobodný ‚právě tehdy a jen tehdy, když‘ (tedy logická ekvivalence) si mohu dělat, co chci! …“
… takhle by skutečně mohl být „svobodník“ spokojený, že ano? … určitě myslím …
* * *
… soudný člověk 8-) ovšem hnedka vidí, že tyto výkřiky jsou holý nesmysl. Jak by nebyly. Všimněme si, co zde máme za „komponenty“:
1. „být svobodný“ …
2. „mohu“ … tedy 1. osoba singuláru od slovesa „moci“, tedy sloveso jež vyjadřuje možnost … a v tomto případě zcela otevřenou …
3. „dělat“ … což je opět sloveso, jež vyjadřuje jakékoli činění či jednání …
4. „co“ anebo „to co“ … to je určení onoho předešle vyjádřeného činění či jednání …
5. „chci“ … což je opět 1.osoba singuláru od slovesa „chtít“, jež je tím, čím v řeči vyjadřujeme ono, co tradičně máme jako „vůli“ …
… vidíme,. vidíme? … co na nás dotyčný křikloun křičí? …
… no to, je přeci zcela průhledné, … křičí na nás „deklaraci“ toho, čemu říkáme: „svoboda vůle“, a to v její ničím a nijak NEOMEZOVANÉ podobě. Neomezované? Jistě! Vykřikující míní, že jeho vůle je naprosto a nijak neomezená, a to ani tím, k čemu se vůlí „míří“ (tedy: čeho se jeho možné činění či jednání dotýká), jak k tomu touto vůlí míří (tedy lhostejno o jaké jde činění či jednání) …
… a v tom a právě v tom prý tkví jeho „svoboda“ … :-)
… nesmysl … určitě, ale abychom si tuto nesmyslnost dostatečně zpřítomnili, tak se v tom musíme trochu pošťourat. A k tomto veskrze dětskému počínání nám poslouží dva důležité pojmy, totiž:
… „dobro“ a „zlo“ …
* * *
… určitě jsme si nemohli nevšimnout, že zde vskutku „centrálně“ běží o VŮLI. Hle, vůle: epicentrum takto pochopené „svobody“! Vskutku svoboda jakožto „svobodná vůle“.
To je sice již samo o sobě absurdní nesmysl – „tradičně-logicky“ vzato to totiž není žádná definice, protože to, co chceme definovat (subjekt = „SVOBODA“) máme v predikaci (= „SVOBODNÁ vůle“) – ale to zatím ponechejme stranou. Zatím pochopme, co je vlastně míněnou onou „vůlí“. Vzato do důsledku je tím myšlena skutečně jenom ona „mohutnost“ (naše „schopnost“) cosi ZVOLIT, cosi si VYBRAT z nějakého VÝBĚRU možností jakožto to, co chceme …
… uch … zmatek? … ne, ono to nebude tak horké. :-)
… klíčové je zde opravdu to: „… to, co chceme“ … (!!!) … to je totiž tím, že mu tradičně říkáme: „dobro“, protože si ze své vůle vybíráme, volíme to, co je „pro nás“ … DOBRÉ, čímž zároveň a v jednom vylučujeme to, co pro nás dobré až-zas-tak není, a tedy: … je „pro nás“ tak či onak „zlé“, či „horší“, než „dobré“.
A už to máme: „dobro“ a „zlo“ …
* * *
Ovšem jak to tedy „je“ s takovým „dobrem“ a „zlem“, že ano?
… „Staří“ to měli docela jednoduché! … Ti byli „přesvědčeni“, že Dobro (a Zlo) JE … hmmmm … to jsou „věci“. Skutečně! Ač se nám odkojencům osvícenství (nějaký čas již ležícího na jednotce intenzivní péče) nemusí třikrát zdát, tak pro naše „staro-metafyzické“ předky Dobro a Zlo prostě BYLO a „člověk“ o tom ale vůbec „nerozhodoval“ – obojí bylo prostě dané. Pro naše před-křesťanské předky bylo „zakotveno“ v „ŘÁDU světa“, a to vskutku metafyzickém, který je člověk schopen „číst“, je ho schopen poznávat, a pro naše křesťanské předky bylo „zakotveno“ v „Bohu“, a „člověku“ bylo tímto „Bohem“ ZJEVENO – už v náležitém „přepisu“ …
… jistě: zde se přimyká „problém“ toho, zda člověk může ono „Dobro“ a „Zlo“ vyčíst, a tedy „poznat“ i z „Božího stvoření“, a tedy dobrat se ROZLIŠENÍ Dobra a Zla jaksi nezávisle na onom Zjevení. V tom se naši křesťanští předci odjakživa jaksi neshodli. Jedni tvrdili, že „Tento Svět“ je záležitost „dosti pofidérní“, že z něj toho moc nevyčteme, protože nikde není zaručeno, že je zde nějaká korelace mezi tím, co se nám „v“ tomto světě ukazuje, a „Boží Vůlí a Záměrem“, takže bychom si měli hledět především Zjevení. Jiní byli ještě „pesimističtější“ a tvrdili, že „Tento Svět“ je naprostý marasmus, který Zlem jenom přetéká a bublá, takže ono Dobro je v něm zcela nepřítomno a je tedy Zlem beze zbytku zakryto. A tedy? Jistě – zbývá nám doslova jediná „Záchrana“, tedy Boží Zjevení jako klíčový „Akt Spásy“, kterým se „ze Zla“ vůbec MŮŽEME jakkoli vymanit, a to ještě tak, že nemáme nic, „zde-na-zemi“, zaručeno. Tito dva z našich křesťanských předků tak říkali, že „Boží Tvář je skrytá“ – že tato „Tvář“ se „ve světě“ NEZJEVUJE.
Ovšem nechmuřme – i mezi našimi křesťanskými předky byli „optimisté“. A jací! Dokonce zde byli i takoví, kteří byli schopni naznačovat, že v „Božím Stvoření“ je Dobro zakódováno tak, že člověk, obdařen Bohem ROZUMEM, ho dokáže číst zcela a téměř úplně, a to i zcela nezávisle na Zjevení, a dokonce i tak, že toto lidské poznání se se Zjevením nemůže dostat do jakéhokoli nesouladu. Takové náznaky byly jistě vždy tak-trochu „vošajstlich“, protože se zde skrývalo vážné riziko, že někdo dojde pocitu, že Boží Zjevení je jaksi redundantní, a tedy postradatelné, což, v zájmu správné „funkce“ náboženské metafyziky (tož tedy i Církve), určitě nebylo žádoucí. Byl to tedy vždy nutné buď „Stvořený Svět“ anebo naše „čtení“ tohoto „Světa“, anebo a nejlépe obojí tak-trochu „ušpinit“, „znečistit“ a „při-zastřít“, aby Zjevení bylo stále nepostradatelné, mělo vždy „navrch“,a tudíž bylo VŽDY poslední instancí …
… hleďme tedy:
… naši, nejenom křesťanští, nýbrž ti „antičtí“, předci tak měli dobro a zlo „před sebou“ a „POUZE“ volili, ze své „svobodné vůle“ a ze svého „rozumu“ (lhostejno, zda měli obě tyto mohutnosti z „Řádu Světa“ či „od Boha“) … a „jak to máme“ my? Ve východisku docela jinak:
… my NEVOLÍME mezi dobrem a zlem, přičemž je docela jedno, zda jde jen o „naše-osobní“ dobro či zlo, anebo jakkoli „obecné“ z obojího … skutečně:
… NEVOLÍME !!! … nýbrž: … my dobro či zlo TVOŘÍME!
Ano, nedivte se, je tomu tak. Naše „volba“ již není opravdovou volbou mezi možnostmi, nýbrž jsme to my, kdo svým „rozhodnutím“ dobro (tedy negativně i zlo) URČUJEME, vymezujeme, „identifikujeme“. Nevolíme dobro, protože „PŘED“ naší „volbou“ ještě ŽÁDNÉ NENÍ. Je to podivné, že ano? Jistě, že je! Ale takový je již náš „osvícenský osud“.
* * *
Již protestantství bylo událostí rozkladu metafyzické „danosti“ dobra a zla. Učinilo tak tím, že rozbilo esoteričnost teologického rozhovoru a vzalo těmto rozhovorům jejich „výstupovou“ závaznost. Protestantství „jakoby“ položilo důraz na Písmo – na Písmo jakožto na Zjevení – „jakoby“ svatý Augustin skutečně „naplno zvítězil“ nad svatým Tomášem. Bůh „jakoby“ definitivně skryl svou tvář, „Svět“ ztratil jakoukoli „cenu“ a Písmo se „opravdu“ stalo tím jediným majákem svítícím do tmy.
Ovšem je tu jistě „zádrhel“ … a tímto „zádrhelem“ není nic jiného než opětovně a zas jen ten bláznivý: „rozum“.
Písmo je velmi složitý text. Text heterogenní a vnitřně „sporný“ … sporný?!!! … oh ano jistě – „z-jakého-se-to-vezme-rozumu“, protože je to „rozum“, co rozhoduje o „spornosti“. Rozum „stojí za“ možnými „interpretacemi“ – a zde byl „kámen úrazu“: … ve „sporu“ mezi autoritou Písma a jeho ne-autoritativní interpretací.
Teologický rozhovor odehrávající se v esoterickém nitru jediné katolické (a také: „Katolické“) církve a katolických universit ustavovalo rozum „inter-subjektivní“, jež ve shodě vznikal, reprodukoval se a „dával“ jednotné „výstupy“. Jistě: VÝSTUPY !!! Vnitřně byl jistě bohatý a členitý, plný sporů a disputací, plný hádek, velkých konfliktů a často, v mezním případě, i mocenských eliminací, avšak výstupy byly téměř vždy: jednotné.
Zjevení tak vždy dostávalo jedinou interpretaci – a tato interpretace byla vždy SPRÁVNÁ, a tedy i PRAVÁ (Jednotná, Pravdivá, Dobrá a Krásná :-), protože byla utvořena „společným“ rozumem „na základě“ a „ze shody“ pro „všechny“ platné.
Jistě, správná otázka: „Ze shody koho? Ze shody všech, anebo jen některých?“
… máte pravdu: … JENOM NĚKTERÝCH … totiž těch, kteří rozum „měli“ – a tedy kteří byli k utváření shod kompetentní. Ostatním „patřily“ jen a jen „výstupy“ těchto shod v podobě propracované „dogmatiky“, jež detailně „ošetřovala“ téměř vše, co ošetřit bylo třeba a což byly hlavně „věci“ (tedy „kauzy“) dobra a zla …
Protestantství tento jednotný rozum roztříštilo – doslova zničilo. Položilo sice na jednu stranu absolutní „autoritu“ Písma, avšak proti němu rozum roztříštěný do „nekonečna“ různých rozumů, rozumů „individuálních“, jež si však stále nárokovaly „universální“ platnost svých interpretací. Jakákoli „autorita“ Písma tak v zásadě přestala existovat – rozplynula se ve změti interpretací, které mohl „tvořit“ kdokoli, jakkoli … zcela libovolně … „podle svého rozumu“ …
A v ten okamžik přestalo platit ono moudré:
„… Bůh nám dal rozum, abychom rozlišili dobro od zla …“
… a začalo platit:
„… Bůh dal mě rozum, abych rozhodl, co je Dobro a co je Zlo …“
… jak blízké, nám „osvícencům“, že ano? … jak blízké …
* * *
… co udělalo osvícenství? … no opravdu: nic moc! … pouze, v pokračování „zpracování materiálu“ a jakoby v druhém negativním kroku, vyměnilo Písmo, a tedy Zjevení, za „Svět“ a ponechalo reformační „vynález“, to jest „svobodný rozum“, čímž začalo definitivně platit:
„… od přírody, tedy přirozeně, mám svůj rozum, abych rozhodl, co je dobro a co je zlo, a to původně pro mě a především pro mě …“
… a odtud je krok k onomu, s čím jsme začali:
„… jsem svobodný ‚právě tehdy a jen tehdy, když‘ (tedy logická ekvivalence) si mohu dělat, co chci! …“
… protože pokud jsem to já („ze“ svého rozumu), kdo rozhoduje o dobru a zlu, a to především a původně jakožto o dobru a zlu svém, a tudíž jsem v tomto svém rozhodnutí (nikoli volbě) svobodný, pak se toto mé „přesvědčení“ nutně rovná:
… vyhlášení války všech proti všem …
… homo homini lupus … nedivme se Thomasu Hobbesovi, že považoval, po „scénce“ třicetileté války, jež v Anglii plynule navázala na ještě „pokročilejší“ revoluce, cosi takového za „přirozené“ – ovšem to byl jistě omyl … „optický klam“. „Optický klam“? Jistě – a je komicky tragické, že se tento klam tak či onak stal základem evropského morálního a politického myšlení – a je jím až dodnes, a to až na samotné dno „lidové mysli“, kde nabývá onoho absurdního významu:
„… já si můžu dělat, co chci! …“
… tento zmatený výkřik totiž není „projevem“ nějaké „svobody“, není ani jejím „důkazem“ či „oporou“ – je totiž jejím generálním popřením: … totiž absolutní nutností permanentní agrese, permanentního boje a zničení protivníka, protože jeho „dobro“ je vždy nutně jiným, než je „dobro“ mé, protože on je z principu zcela jiným, než jsem „Já“ – „Já“ hobbesovsko-karteziánská „monáda“, která pohltila „Svět“ a stala se „bohem“. Tedy: stala by se, kdyby bylo „ponecháno“ tak, jak „bylo“ ve východisku. Ani Thomas Hobbes, ani René Descartes by si však s východiskem moc „nevyhráli“, kdyby z něj samozřejmě nesměřovali, či se nesnažili směřovat, opět a znovu:
… k Dobru Obecnému … jak jinak …
… a to, v jejich časech, v jejich možnostech, v jejich vzdělání, v jejich kulturnosti možné nijak jinak, než opět a jen prostřednictvím „pojmu“ a „faktu“ Boha. Byl to ovšem již poněkud jiný „Bůh“ – byl to bůh jaksi „náhražkový“, „Bůh z Nouze“, bůh, který řešil problém až tehdy, když je nebyl schopen „pořešit“ pan Hobbes a pan Descartes, a tedy to byl bůh i vždy již „prozatímní“. Málokdo, kdo se v celém tomto zmatku alespoň trošku nepovrtal hlouběji, tuší, že všechny osvícenské konstrukce by nemohly být dovedeny alespoň do trošku konzistentní podoby bez této „oslí lávky“ inkonzistentního „zneužití Boha“ …
… opět: v čem je tedy „Problém“?
* * *
… osvícenská „svoboda“ vskutku nevisí ve „svobodě vůle“, nýbrž ve „svobodě od“ toho, aby Vám (mě) NĚKDO JINÝ, než jste Vy(já) určoval, CO jest „dobro“ a CO jest „zlo“, a v tomto určení Vám(mě) předkládal toto dvojí: k volbě … k volbě, jež „pro Vás“ vyloučí „to druhé“. „Staří“ skutečně takto mohli zvolit „Zlo“ a stát se „zlými“ či zvolit „Dobro“ a stát se tak „dobrými“ – a tak třeba „zavřenými“, „zatracenými“, anebo „spasenými“. Vidíme to? „Staří“ měli skutečně „svobodu vůle“ a „svobodu volby“ – a tato jejich „volba“ měla smysl a „váhu“. My, „noví“-osvícenští něco takového nemáme – nemáme „svobodu volby“, máme „svobodu tvorby“ …
… pro „Staré“ TVOŘIL jenom Bůh, anebo bylo „Vše“ již předem „dané“ v Řádu Světa. Co to znamená? No znamená to jednoduše to, že lidský rozum (individuální, konečný rozum) byl vždy předcházen nějakým Rozumem, nějakým Logem, nějakým „Duchem Svatým“, jež tak či onak onen lidský konečný rozum určoval, sytil a naplňoval. Rozum nebyl lidským „výtvorem“, nebyl produktem shody v „rozpravě“, jenž měla být jím samotným „řízena“ … a to je onen „Problém“:
… kde vzít Rozum? … to je ten „Problém“ s velkým „P“
… mluvíme o osvícenství jako o „věku rozumu“ – jak velkohubé! Dle mého mínění je osvícenství spíše „věkem zoufalého hledání rozumu“, jenž byl před-tím-předem ztracen, avšak hledáním samotným, které začínalo tam a tak, že bylo předem vyloučeno, aby byl znovu nalezen. Východisko staré filosofie i náboženství (theologie), totiž metafora „Platónovy jeskyně“ předpokládalo „Ideje“ (resp. Boha) – cosi takového východisko osvícence, totiž karteziánské „Cogito“, rozhodně nemůže. Uzavřeni do tohoto východiska nemůžeme o nějakém „Logu“ či „Rozumu“ ani pípnout, nechceme-li toto východisko samotné v jeho kořenu škrtnout, což ovšem nakonec vždy musíme udělat, abychom se vůbec „někam“ hnuli – totiž někam „ven-z“ tohoto východiska samotného. A proč toto vše?
… jednoduše proto, že se nutně potřebujeme „dostat-ven“, abychom „nastolili“, „VYTVOŘILI“ nějaký „ŘÁD“, a tedy „Rozum“, ve kterém bychom pak „stvořili“ nějaké společné DOBRO a tedy i společné ZLO, což obojí nutně potřebujeme, abychom mohli být skutečně SVOBODNÍ … (!!!) … a abychom tak vlastně znovu-vytvořili to, co jsme „před-tím“ zavrhli:
… abychom mohli(sami) PŘEDKLÁDAT ke svobodné volbě Dobro a Zlo … avšak tak, že jsme to MY-VŠICHNI, kdo toto Dobro a Zlo VYTVÁŘÍ …
… vzpomínáte? … nikoli nějací „kněží“, nýbrž „MY-VŠICHNI“ … jsme ti, kdo svými shodami vytváří mínění, CO je Dobré a CO je Zlé, aby pak z tohoto svobodně volil …
… hledání, a „tvorba“, „Rozumu“ je tak v zásadě a totéž co hledání, a „tvorba“, „Svobody“ …
… hle:
… „emancipační projekt“. Velký „projekt“ emancipace člověka jakožto „Všech“, jakožto „Lidu“, který „Vše“ pohlcuje … „Lidu“, který „tvoří“ Dobro a Zlo, tam, kde se dříve psalo „Bůh“, se od nynějška bude psát „Lid“, a tedy: „Rozum“ … „sami“ jsme se „zavrhli“, abychom se poté mohli „sami“ i „spasit“ …
(jistě, jistě – i „dříve“ se říkalo: „Vox Populi, Vox Dei“ … ale je něco jiného „být ústy“, a něco jiného „být tím, kdo mluví“ …)
* * *
… složitá a podivná „smyčka“, že ano? … jistě, jistě: … celé osvícenství totiž ono „staré Starých“ jenom reflexivně „obaluje“ tak, aby se převrácené východisko znovu vrátilo k tomu, co bylo „před-tím“ převráceno … a „vy-vráceno“. Ovšem určitě je zde jeden významný „posun“ – „staří kněží“ byli „teoreticky“ jenom „posly“ a „prostředníky“, tak noví „kněží“ jsou skutečnými „bohy“ …
… ono „to“ totiž nemohlo dopadnout nijak jinak, že se „někteří“ začali vydávat za ony „MY-VŠICHNI“ …
Mohlo to vůbec dopadnout jinak? … a nebylo to „implicite“ tak „myšleno“ vlastně od začátku? Vždyť všechny ty „velké pochody emancipace Lidu“ byly vymýšleny v „elitnosti“ salónů, „exklusivnosti“ kabinetů a tichu knihoven a pracoven. Tím, co „dostal“ onen „Lid“, byly opět a jen:
… „výstupy“ … :-)
… šedá je teorie, zelený je strom života. Život je dokonce tak „zelený“, až nakonec „zhnědnul“ a „zrudnul“ … dokonce to došlo tak daleko, že i ti, kdož kdysi tyto „koncepty“ tvořili v jejich „teorii“, byli zcela „prakticky“ spolknuti oněmi „Zástupci Lidu“ … a to hned jako ti první …
… co kdyby ony „koncepty“ zkusili nějako „svévolně“, tedy bez „vědomí Lidu“, a tedy jeho „Zástupců“, kteří jsou přeci jeho „Pravým Vědomím“, a tedy i „Pravým Rozumem“ … přepisovat … že ano? … no to chraň Bůh! … :-)
„Zástupce Lidu“ je ten, kdo Vás „zatratí“ a kdo Vás může i „spasit“ … a to „Z Moci Lidu“ samotného
* * *
… takže?:
… opravdu si nemohu pomoci, ale musím se, poslední dobou, dílem-dílem klonit „na stranu“ některých „radikálních“ pre-osvícenských „kritik“ osvícenství (jež jsou, katolíci prominou, povětšinou „katolické“) … totiž „kritikám“, které se opírají o povzdechnutí:
„… tak to dopadá, když člověk ze sebe dělá Boha … ! …“
… ano, „něco“ na tom bude! … „dělat ze sebe Boha“ znamená přijít o „svobodu“ ještě hlouběji, než být Bohu „podřízen“. Proč?
Protože Bůh není ŽÁDNÝ člověk!
„Ve jméně“ Boha totiž můžete „dělat“ ledacos, můžete dokonce chtít „mluvit v jeho jméně“, můžete chtít být jeho „poslem“ či „mluvčím“ – to vše můžete, ale vždy je to jen a jen Vaše odpovědnost, Vaše konečná lidská odpovědnost „před tváří“ druhých lidí … ale nikdy to nejsou a nemohou být „činy“ Boha samotného.
„Lid“ je ten nejděsivější Bůh, kterého jsme vytvořili, abychom skrze něj ovládali lid … :-) … je to „Bůh“ nitrosvětský, jehož „knězem“ se může prohlásit kdokoli, koho „Lid“ v očích lidu jakožto takového „kněze“ zcela „libo-volně“ ustaví.
Ovšem ani to ještě není „vše“! „Hnědý“ a „Rudý Lid“ a jeho „Kněží“ ještě není mezí možného. Dnes již dávno funguje „Lid Mechanizovaný“, který již žádné „Kněze“ nemá – nepotřebuje je – má již jen své „Mechaniky“, jež sami jsou jeho „Součástí“ …
… že by zde byl onen „Rozum“, který jsme spolu s osvícenci tak dlouho a bolestně hledali? Ne, zcela jistě, nikoliv. Spíše to vypadá tak, že se opět „vracíme k východiskům“. Ale k jakým „východiskům“? Obávám se, že k těm hobbesovským a karteziánským, a tedy:
… že žijeme v „ouvertuře“ skutečné a „cílové“ války všech proti všem, což je dobrý „popis“ toho, co si lze představit pod titulem: „ztráta sociální organicity“, což je totéž, co absolutní ztráta jakékoli „svobody“, ať si tím můžeme „myslet“ cokoliv …
… nenašli jsme tedy „Rozum“ a nedošli jsme tedy „Svobody“, nedokázali jsme „vytvořit“ svou „svobodu“, a tudíž triumfuje „ne-svoboda“ v podobě „libovůle“ – „vlka v rouše beránčím“. Jsou ještě nějaké jiné možnosti? … snad, fakt si stále nejsem úplně jist … ale to si nechám až „na příště“ …
… ovšem tím, čím si již tak-trochu jisti být můžeme, je to, že pokud Vám někdo bude říkat:
„… jsem svobodný ‚právě tehdy a jen tehdy, když‘ si mohu dělat, co chci! …“
… tak ho můžete klíďo-píďo pozdravit vskutku „stylově“, totiž:
… ostře vztyčenou pravicí …
… protože hlásá „právo silnějšího“, a nikoli nic, co by se svobodě mohlo jen vzdáleně podobat … (oh, sladká „Anglie“ … :-)
Vyrobil: geon 16.09.2006, 20:55:00
… kus řeči:
Mohu se zeptat? (draculka – Mail – WWW) Vloženo 16.09.2006, 22:18:34
Znamená to, že v dnešní době svobodní nejsme a ani z podstaty věci být nemůžeme?
Možná dělám někde chybu a zase Vám nerozumím:
Předpoklad 1 Co chceme? Dobro! Nikoliv Zlo!
Předpoklad 2 Nevolíme, nýbrž tvoříme.
=> byli bychom sami proti sobě, kdybychom tvořili Zlo => Tvoříme Dobro => nemáme možnost „volby“ => nemůžeme být SVOBODNÍ…
Maximálně bychom mohli být svobodní k tomu abychom tvořili ZLO, ale k čemu by nám pak taková SVOBODA byla?
Ještě malinká prosba, nebylo by možné tyhle texty o svobodě nějak zahrnout mezi slovníčková hesla? Děkuji! D.
drakulko … (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 16.09.2006, 23:02:59
… zatím to znamená, že starý metafyzický „projekt“ byl rozmetán a že „nový“ osvícenský „projekt“ jaksi nevyšel (tedy další metafyzická „smyčka“ s „tvorbou“ – tím se metafyzika vyčerpala, protože na další „smyčku“ prostě a jaksi „nemáme prostředky“ = což je dost, z hlediska tohoto „paradigmatu“, fatální) …
… víc jsem dnes (a včera) nestihl … :-) :-) /tedy: opravdu „legrace“/ …
… další matetrie k debatě bude následovat … tohle je opradu jenom takový, pokud možno „čtivý“, rozvrh … :-)
***
… původně to mělo být „slovníčkové heslo“, ale je to velmi „zodpovědná věc“ = nejde to jen-tak odbýt … udělal jsem samostatný textík, který najdete mezi odkazy …
