… aneb: Scientofix :-) …
Scientofix … aneb: o vědě
… šel tuhle Polopatix, původem z Fýziosu, směrem k athánskému přístavu, a tu uviděl nějaké srocení lidí. Šel tedy blíže a zeptal se po straně stojícího …
Polopatix:
„… snad nebudu rušit Tvou zjevnou radost, Happyonixi, ale proč zde tak hlučíte a hledíte směrem k tamté lodi? Snad jste neobdrželi nějakou velmi povzbudivou zprávu, jež mě, starého ignoranta, jako obvykle minula?“
Happyonix:
„… ale, ale … Ty to opravdu nevíš, milý Polopatixi?! No to je opravdu s podivem … myslel jsem, že ani takový starý jezevec, jako jsi Ty, nemohl tu skvělou zprávu neslyšet. Dnes k nám má do Athán přece poprvé zavítat slavný Scientofix z ostrova Universox … velký vědec, jehož sláva se vine celou Halladou. Už ho všichni čekáme přes měsíc, od té doby, co dorazil posel, který vždy pluje před ním, aby oznámil, že se velký učenec a mudrc blíží … je to opravdu s podivem, že ho zde neočekáváš s námi …“
Polopatix:
„… vždyť víš, že ze svého domu vycházím jenom občas, a když, tak jenom do olivového háje kousek za zdmi mého dvorku, abych tak neobtěžoval svou milovanou Xantapu svou trvalou přítomností. Vždyť si pořád ze mě děláte oprávněnou legraci a mému domku říkáte: ‚Věž z nosorožčích rohů‘ … jak vtipné, vždycky se tomu doma zasměji, zachvěji se povzbudivým studem a říkám si: ‚Polopatixi, Polopatixi- vždyť Ti dobří lidé mají pravdu, neměl by jsi pořád spoléhat na ten svůj chabý rozum a také si trochu všímat toho, co říkají všichni. Vždyť jich všech je více, a tudíž musí mít dohromady i více rozumu, i kdyby ho každý z nich měl desetkrát méně než Ty.‘ … hmmmm … jsem nenapravitelný hlupák … ale jsem už starý, trápí mě zuby a mé ledviny díky množství vypitého vína také už neslouží … víš co jsem včera vyčůral? … no to Ti ani nebudu říkat … posílal bys mě k Doktorixovi z Chemixu či Hirugixovi z Cuttaxu, a ani netušíš jak ty dva nemám rád …
… ale zpět k tomu Scientofixovi. Vůbec nepochybuji, že to bude velký muž, když tu na něj čekají skoro celé Athány. Ale pouč mě, neznalce – čím se ten skvělý muž vlastně tak proslavil?
Happyonix:
„… ach jo, to je ale, milý Polopatixi, opravdu moc … každá obec má svého blázna, ale to, že máme Tebe – to si snad Athány nezasluhují. Ne, aby ses tu motal, až Scientofix vystoupí z lodi – nebo Tě uvidí a budeme mít ostudu po celé Halladě …
… čím se proslavil? … no přece vědou! … Ty nezodpovědný nevzdělanče … neříkal jsem Ti, že Scientofix je velký, a možná ten největší, vědec celé Hallady … pýcha naší civilizace a kultury … opravdu se za Tebe, Polopatixi stydím …“
Polopatix:
„… jojo … to jsem, sice s jistou námahou, ale postřehl … ale co je to vlastně ta ‚věda‘ – to netuším. Občas to slovo zaslechnu a všiml jsem si, že to, co má označovat, je veliká móda po celé Halladě … Ty to určitě víš, když tady tak nedočkavě čekáš, úctyhodný Happyonixi, toť mi tedy řekni, slaboduchému, tedy jednoduše – co to je ta věda za počínání, že ho všichni tak milují?“
Happyonix:
„… nevím … hmmm … ale co by ne, snad já, nehodný, to takovému člověku, jako jsi Ty, vysvětlit mohu … na to mi můj rozum vskutku stačí, to bez pochyby, milý Polopatixi …
… jsem sice pouhý amaterox, ale tedy slyš:
… věda je takové počínání, které vede k takovému vědění, jež je platné a pravdivé pro všechny, vždy a všude bez ohledu na to, kde jsou, co jsou a kdy jsou … a tudíž musí takové vědění v jeho platnosti a pravdivosti uznat, i kdyby třeba sami nechtěli a danému, takto platnému a pravdivému vědění vůbec nerozuměli …“
Polopatix:
„… uch … to je na mě opravdu moc, ctihodný Happyonixi … mockrát Ti děkuji za Tvou vskutku skvělou odpověď a nebudu Tě ani žádat o to, abys mi jí zopakoval, protože by to nebylo stejně nic platné … můj chabý rozum takové věci prostě není schopen uchopit … už jednou jsem se pracně zamýšlel nad tím, jak asi moje slepice vědí, kde mají hrabat, aby našly své oblíbené červíky, ale na nic jsem nepřišel … jediné, co mi v mé chabé duši svitlo, bylo, že to asi dělají jen tak náhodou a podle toho, co vidí … hrábnou, vidí červíka a sní ho …
… ale k té vědě. Jak jsem stihl z Tvé báječné definice pochopit, a je toho asi velmi málo, tak s vědou prostě musím souhlasit, i když jí vůbec neznám, a to ani jako dovednost, ani v jejích slavně vydobytých věděních … že ano?“
Happyonix:
„… přesně tak, Polopatixi … vidíš, že když se snažíš, tak to není tak hrozné, jak to u Tebe bývá pravidlem …“
Polopatix:
„… snad ano, musíš na mě pomaloučku … nejsem tak hbitý jako Ty, i když říkáš, nejsi kdoví jakým odborníkem … ale mám radost, že jsem alespoň něco pochopil … alespoň v to pevně věřím …
… ale zpátky k vědě … opravdu jsem netušil, že takové vědění existuje … to je navýsost obdivuhodné. To se už opravdu nedivím, že jste všichni tak nadšení – když se tady tak brzo dozvíte, s čím musíte souhlasit, i kdyby jste tomu nerozuměli … myslím, že je to velký dar i pro mě a především pro mě, protože já nerozumím už vůbec ničemu, takže věda mě může vskutu pomoci … zajdu za vědcem, a už vím, čemu mám věřit, i když tomu vůbec nerozumím a rozumět nemohu, protože to předem platí i pro mě a je pravdivé i pro mě. To je skvělý vynález … jaká pomoc pro nás všechny.
… ale přesto se Tě ještě na něco zeptám, moudrý Happyonixi – musí mě takový vědec znát, aby nalezl ty skvělé i pro mě platné a pravdivě vědomosti? Musí k tomu vědět, co já si myslím – pohovořit se mnou?“
Happyonix:
„… ale Polopatixi, samozřejmě, že nepotřebuje … to je vidět, že jsi zase nic nepochopil, jako vždycky. I když se zdálo, že jsi alespoň část toho, co Ti říkám, svým chabým postřehem zachytil, tak opět zklamání … že já se vůbec namáhám …
… vědci může být úplně jedno, co si kdokoli myslí, natož pak, co si myslíš Ty … nějaký Polopatix … to je vědě úplně lhostejné … věda má své vědění, které platí i pro Tebe, ať si myslíš cokoli a co chceš a ať si to přeješ nebo nepřeješ … to všechno je úplně jedno. Jsi opravdu chabý duchem, Polopatixi …“
Polopatix:
„… co naděláš … já tušil, že se určitě zase pletu … to by byl velký zázrak, kdybych takhle něco pochopil … ale, promiň, opravdu se na mě nezlob … stále mi to vrtá mou zcela prázdnou hlavou:
… jak ten vědec může vědět, co pro mě platí za pravdivé a co ne? … to je vskutku umění přesahující dovednosti těch nejskvělejších věštců, protože já jsem nikdy s žádným vědcem nemluvil, abych mu to řekl … tak, dokud tedy ten skvělý vědec ví, co pro mě platí za pravdivé? … opravdu tomu nerozumím, pomoz mi … vždyť Ti to nic neudělá, už kvůli naši otcům, kteří spolu vypili tolik výborného vína …“
Happyonix:
„… ooooh … Polopatixi … jsem opravdu znechucený, jak na mě naléháš … víš, jak si vážím našich otců, a ty na mě jdeš v jejich jméně … dobře tedy, poslouchej, a tak dobře, jak jen ve své naprosté neschopnosti můžeš:
… věda se vůbec nezajímá o to, co si jiní, než vědci myslí … a dokonce jí nezajímá, co si myslí vědci samotní … to, co si lidé myslí, je úplně lhostejné. Pro vědu není důležité to, co si myslí lidé, nýbrž to, co ve skutečnosti skutečně je. Vědec je právě a jenom ten, kdo má tu skvělou dovednost, jak na to, co ve skutečnosti skutečně je, přijít, pak to vědět … a říkat nám, kdo tuto vynikající schopnost nemáme … vidíš je to snadné …“
Polopatix:
„… to tedy koukám, ctihodný Happyonix … to jsem ani oka mžikem netušil. Tak ona na tomto světě je nějaká skutečná skutečnost narozdíl od té tady, u nás v Athanách? … no to jsou věci … a já si myslel, že onen velectěný Scietofix pochází z ostrova jménem Universox, kde také žije, a nikoli v nějaké skutečné skutečnosti … no tak dobře, tomu tedy rozumím, sláva … uf …
… takže to, co platí tam v té skutečné skutečnosti, kde Scientofix bydlí, tak to platí jako zcela pravdivé vědění pro nás všechny, i když jsme v té skutečné skutečnosti nikdy nebyli, tak jako tam tak často bývá úctyhodný Scietofix … rozumím tomu dobře? … veletrpělivý Happyonixi …“
Happyonix:
„… ale co blázníš, nebožáku … Scietofix není z žádné skutečné skutečnosti, kterou si tady vymýšlíš, hlupáku … pochází z ostrova Universox, jak jsem říkal … a tam také dlí, pokud necestuje po svých veleslavných přednáškách po Halladě …“
Polopatix:
„… počkej, počkej … to jsem z toho úplně blázen … před chvilkou jsi říkal, že vědci vědí jak se dostat, do té skutečné skutečnosti, že v tom je ona jejich dovednost. Jak tomu rozumím já, tak je to tak, že znají cestu, jak se do té skutečné skutečnosti dostat, zatímco my, ubozí, to nevíme – a v tom je ta jejich skvělost. A pokud je to celé záležitost tak báječná, tak to musí být cesta velmi složitá a těžká, snad těžší než putování bájeslovného Odysaa, a tudíž tam, v té skutečné skutečnosti, pobývá asi skoro pořád, pokud nás neoblažuje svým věděním, protože kdo moudrý by jezdil pořád sem a tam …“
Happyonix:
„… poslyš, Ty jsi opravdu blbec, Polopatixi … to se opravdu nevidí v celém světě, natož pak v Halladě … ani nějaký severský Thrax není tak blbý, jako jsi Ty … jsi ostudou celého našeho společenství, jež se pyšní tak skvělou vzdělaností a učeností vydlážděnou takovými mudrci, jako byli Sokratas, Platan a Aristatal … měli by Tě zavřít do blázince, kdybychom v Athanách nějaký měli, abys tady neříkal takové nesmysly, jež by snad mohly být obci dokonce nebezpečně škodlivé …
… to jsi nepochopil, že skutečná skutečnost je všude … kolem nás … že dokonce i Ty a já jsme skutečná skutečnost, kterou ona skvělá věda dovádí ke svému úžasnému vědění? Nepochopil jsi, že ona skutečná skutečnosti není nějaká bájeslovná země, jež ne někde jinde, nýbrž je to právě a především naše jediná skutečnost, mimo kterou není jiné a kterou věda právě poznává a drží ve svém vědění? … ale co Ti mám vykládat … stejně je to marné …
… oh podívej, Polopatixi, na palubě lodi se kdosi objevil … má barevný šat a úctyhodný vous … že by to byl už náš vynikající host … oh ne … zase zmizel v podpalubí … no však se dočkáme …
Polopatix:
„… hmmm … je mi velmi líto, že jsem Tě zase tak zklamal … má selhání následují za sebou jako články řetězu přehrazující vjezd do přístavu Pairaeia … a jsou zcela jistě i stejně těžká … znovu se Ti omlouvám, že jsem to nepochopil a přiznám se, že to nechápu stále …
… to Ti tedy řeknu, Happyonixi – jsem tedy také v oné skutečné skutečnosti? Jak to, že o tom nevím? Jestliže jsme všichni v té skutečné skutečnosti, a ne v Athanách, tak co by mi asi ten Scietofix mohl říci nového? … to opravdu nechápu … to se mohou na něco zeptat Xantapy, a bude to samé … stačí, když jí budu věřit, jakože své hodné ženě věřím … to jsem z toho blázen …
Happyonix:
„… ech, to jsi to trefil … blázne … konečně z Tebe vypadla nějaká pravda. Víš Vy se k sobě s tou Tvou pomatenou Xantapou hodíte … vždycky když jí vidím, s tím jejím podivným účesem, tak si říkám – ti se hledali, až se našli …
… víš Polopatixi, Ty ze mě vždycky vyloudíš lítost … víš nakonec vždy přijdu na to, že Tě i přes Tvou blbost mám docela rád. Zkrátím si tedy čekání a pokusím se Ti to znovu a jinak vysvětlit, i když tomu nedávám příliš naděje … zkusím to, jako s malým dítětem:
… vezmi to tak, jakoby jsi měl doma dveře, které nelze otevřít. Jak by jsi poznal, že ten, kdo za nimi stojí, je Tvá Xantapa?“
Polopatix:
„… nu …, … přirozeně bych se zeptal, kdo za dveřmi stojí, ne?“
Happyonix:
„… a poznal by jsi hlas své Xantapy?“
Polopatix:
„… troufnu si – asi ano, vždyť spolu žijeme již přes dvacet slunných let, ctihodný Happyonixi …“
Happyonix:
„… ááááá – vidíš a mám Tě … co kdyby to nebyla Tvá Xantapa, ale někdo jiný, kdo má jenom stejný hlas jako Tvá žena?“
Polopatix:
„… teď jsi mě tedy zaskočil, důvtipný Polopatixi! … to tedy koukám …“
Happyonix:
„… a co tedy budeš, dělat? … můj pomalý příteli …“
Polopatix:
„… uách, sakryš … asi té hry nechám a otevřu ty zpropadené dveře … co jiného?“
Happyonix:
„… e-éé … to nemůžeš … ty dveře přeci nejdou otevřít … zapomněl jsi?“
Polopatix:
„…. aha, zapomněl … je to divná věc, dveře, které nejdou otevřít … no tak vyjdu ven jinými dveřmi, obejdu dům a podívám se, jestli to je má žena …. ne?“
Happyonix:
„… no to taky nemůžeš … tedy … no … prostě nemůžeš …“
Polopatix:
„… počkej! … to jsi před tím neříkal … tak jak to tedy je? …“
Happyonix:
„… dobře, dobře … takhle – víš, s těmihle metaforami pro hlupáky je to těžké ….
… ber to tak, že nemůžeš otevřít žádné dveře … prostě nemůžeš ven z domu … jsi tam zavřený … tak co, co budeš dělat? …“
Polopatix:
“ co asi? … asi začnu volat o pomoc, aby mě z toho domácího vězení vysvobodili … co bych mohl dělat jiného. Xantapa, která je za dveřmi, by jistě doběhla pro kováře Stalinixe, který by už ty Tvé dveře otevřel … nemyslíš, ctěný příteli z mládí? …“
Happyonix:
„… ohhh … já už nevím Polopatixi, jak Tě dovést k tomu, abys to pochopil. Ty přeci nevíš jestli je to Tvá žena Xantapa, kdo za dveřmi stojí … dokonce nevíš, jestli tam někdo stojí, natož aby Ti ten někdo volal kováře … tak už, už to chápeš? … „
Polopatix:
„…. ne … nechápu … omlouvám se … tak stojí tam někdo a mluví na mě, anebo tam nikdo nestojí? A co to tedy slyším, když tam nikdo nestojí? … Ty mě mateš, Happyonixi … to není slušné mást takového hlupáka, jak jsem já … až mi je z toho smutno, to Ti tedy povím …“
Happyonix:
„… tak si to tak neber, můj dětinský příteli … snažím se Ti jenom vysvětlit, že nemůžeš vědět, jestli za těmi dveřmi vůbec někdo je … mohlo se Ti jenom zdát, že slyšíš hlas své ženy, a při tom za dveřmi, to znamená ve skutečnosti, nikdo není … za těmi dveřmi, které nemůžeš otevřít je totiž ta skutečnost, o které tady celou dobu mluvíme …“
Polopatix:
„… jo táááák … tak takhle to je … skutečná skutečnost je za dveřmi … aha … vidíš to by mě ani ve snu nenapadlo …
… ale počkej, ještě k tomu s tím volání za dveřmi … takže buď za dveřmi někdo stojí, kdo není moje žena, ale má hlas jako má žena … to přeci slyším, protože ten někdo na mě hlasem mé ženy mluví … takže to vlastně může být moje žena, ale nemusí … hu … už se do toho zamotávám … kdo by řekl, že je ta věda tak těžká … no anebo … tam nikdo nestojí, ale já přesto slyším hlas své ženy, jak mi něco říká, takže tam moje žena může být, ale já to znovu …. setsakra … nemůže vědět jistě … takže tam nakrásně být může, ale taky nemusí … takže tam i může nebýt … no fuj … to jsem se zapotil …
… řekl jsem to správně? … můj velký učiteli …“
Happyonix:
„… ááááh Polopatixi! … ty mě naplňuješ pýchou na mé schopnosti … že by se mi to nakonec povedlo? Je to tak, jak říkáš … a docela přesně …“
Polopatix:
„… počkej, počkej … já jsem pořád trochu zmatený …
… já, když tak mě omluv za mou nedůvtipnost, totiž myslím … no podrž se, já si něco myslím, tomu bych sám nevěřil … že to obojí nejde najednou … totiž to, že tam za těmi dveřmi je někdo, o kom nevím, kdo to je, ale mluví na mě hlasem mé ženy, a zároveň to, že nevím zda tam vůbec někdo je, a tudíž nevím zda, se mí ten hlas mé ženy jenom zdá, anebo nezdá … nebo se zase šeredně pletu … co říkáš … můj ctnostný zachránče? …“
Happyonix:
„… no, přiznám se, o tom jsem nepřemýšlel … říkal jsem Ti – jsem jenom pouhý amaterox … ale tohle ještě zvládnu …
… hmmmm … no asi jsem Ti to vyložil opravdu skvěle … možná, že bych byl výborným učitelem … musím nad tím popřemýšlet, protože se zdá, že asi budeš mít, díky mě, pravdu …
… hmmmm …. hmmmm … jojo … když nevíš, zda za dveřmi někdo je, pak na Tebe nemůže mluvit hlasem nikoho, a Ty pouze nevíš, slyšíce hlas své ženy, zda za dveřmi Tvá žena je, anebo není … ale za to jisto jistě víš, že je to Tvá žena, co slyšíš …
… hmmm … a naopak … pokud za dveřmi někdo neznámý je, a mluví na Tebe hlasem Tvé ženy, pak pouze nevíš, kdo za těmi dveřmi je, ale jisto jistě víš, že tam někdo neznámý je … ale …
… ale obojí nejde dohromady … no já jsem asi génius, můj přihlouplý kamaráde … hned to musím dnes večer probrat se Scientofixem při hostině ….
Polopatix:
„… dobrá, dobrá … mám opravdu radost, že jsi tak chytrý, můj veleskromný Happyonixi … ale já na té hostině nebudu a stejně bych Vám asi nic nerozuměl … víš mě ale pořád zaráží jiná věc:
… totiž ty proklaté dveře … jak to, že nejdou otevřít? …“
Happyonix:
„… no to jsme už snad vyřešili … Polopatixi … neblázni … to je přeci jenom takové básnické přirovnání, jež Ti má vnuknout a vykreslit to, že mezi skutečností, onou opravdovou skutečnou skutečností a naším obyčejným světem je něco takového, jako jsou dveře, které nelze otevřít, avšak slyšíme skrze ně jenom jakési hlasy, které nám sice cosi napovídají, avšak nikdy není jisté, zda to, co nám na povídají, je právě ta skutečná skutečnost …
… a teďka jsme skutečně o toho, byla to tedy s Tebou námaha, co je to vlastně ta věda … věda totiž ví, jak nalez pravdu jakožto shodu mezi tím, co nám napovídají ty hlasy, a tím, co je v té skutečné skutečnosti za dveřmi …
… už tomu rozumíš? … můj naivní příteli …“
Polopatix:
„… tak … to byl tedy dneska den … to jsem se dnes dozvěděl víc, než za celý svůj život … to byl vskutku den mého života … den delší padesáti roků … to by člověk neřekl, jaká překvapení ho v životě potkají … a při tom je má člověk doslova pod nosem … vždyť bydlíš jenom pár domů ode mě … huh … to jsem celý vzrušený … jako když jsme jako malí kluci kradli Ovonoxovi jablka a agáve … to Ti teda povím … můj skoro geniální kumpáne z dávno zašlých časů …
… ale přesto mi tu pořád něco říká, že jsem opravdu hlupák …“
Happyonix:
„… nojo … povídej, Ty můj prosťáčku bohů… haha …“
Polopatix:
„… u Athány … víš, říkám si, kde se tam ty dveře vzaly? … a do prkýnka fíkového … jak to, že jsem si jich ještě nevšiml? … nebo spíše tak: … jak jsem si jich mohl všimnout, když nejdou otevřít … anebo ještě jinak, prosím nevykřikuj oprávněnou zlobou … jak o těch dveřích můžu vůbec něco vědět, když vlastně všechno jsou takové dveře, které nejdou otevřít … vlastně i Ty nejsi žádný Happyonix, nýbrž jsi jen dveřmi, za kterými by nějaký Happyonix mohl být, ale nemusí …či opačně se mi jenom tak jen zdáš, a za dveřmi nikdo není … nejsem z toho ne jelen, ale nilský krokodýl, o kterém nedávno vyprávěl Hubertorix, když přijel z Egypta, kde byl na loveckém zájezdu …
Happyonix:
„… Polopatixi!, Ty mě vážně překvapuješ … no přesně takhle to právě je .. to je záhada, že ano? … no odtud právě to velké umění vědy pramení … v té schopnosti vědců, zjistit, co za těmi dveřmi, které jsou všude a vším, vlastně ve skutečnosti je … to jsou ale úžasní lidé … opravdu je obdivuji … věř mi, můj bezelstný příteli …“
Polopatix:
„… hmm, neodvažuji si myslet, že bys mi neporozuměl, velkomyslný Happyonixi, ale to jsem zrovna na mysli neměl … mě trápí spíše než to, jak se za ty dveře dostat, to, kde se ty dveře vzaly a jak jsme na ně vůbec přišli? …“
Happyonix:
„… áááále to je přeci snadné Polopatixi … přece vidím dveře, tak je zkusím otevřít, a koukám, ono to nejde … ne? … tak se snažím přijít těm dveřím na kloub … vědci jsou prostě lidé zvídaví …“
Polopatix:
„… jasně, jasně … to vím, to je mi jasné, že vědci jsou lidé bystrého ducha … narozdíl ode mě … ale přes to mi to pořád neklape … je-li všechno takovými dveřmi, které nejsou otevřít, tak jak mohu vůbec tušit, že za nimi něco je, anebo není, a tedy: jak jsem se vůbec dozvěděl, že je nějaká ta skutečná skutečnost, narozdíl on našeho obyčejného světa … kde jsme vzali tento podivuhodný rozdíl … Ty mi to určitě prozradíš, že ano? Mezi vědci to určitě není žádné tajemství a všichni to vědí …
Happyonix:
“ … hmmm … jak bych Ti to, můj již asi unavený brachu, vysvětlil … je to sice jednoduché, ale těžké na pochopení, zvláště pro takové prosťačky, jako jsi Ty …
… to je tak, vědci nevědí, že takové dveře jsou … a náš pravdu, že se to nikdy vlastně jistě dozvědět nemohou, protože nejdou otevřít … nemohou jimi projít a opravdu zjistit, co za dveřmi skutečně a jisto jistě je … oni pouze vědí, že by to tak mohlo být … nebo asi tak nějak …“
Polopatix:
„… tak, teďka z toho mám opravdu olivový salát s bulharskými paprikami … můj vřelý Happyonixi … asi na tu vědu opravdu nemám … no nehněvej se na přihlouplého pěstitele slepic, ale:
… buď tedy vím, že takové dveře jsou, a snažím se dopátrat, podle těch Tvých hlasů, co za nimi, v té Tvé skutečnosti, je či není … anebo nevím, zda takové dveře jsou, a pak se mohu dopátrávat po tom, co a zda je za nimi, jen velmi těžko … to se opět jaksi nesnese dohromady … nebo mě opravdu má blbost už zcela zmohla? … co říkáš …
Happyonix:
„… já se opravdu překonávám! … to bych neřekl, co z Tebe dokážu vykřesat … začínám si opravdu myslet, že mám talent … no bohové divte se … haha …
… no něco na tom bude, Ty náš malý obecní pomatenče:
… když nevím, zda je něco dveřmi, pak se do nich těžko mohu dobývat, natož abych se snažil dopátrávat, zda a co za nimi je … to je vskutku tak … nejdříve musím vyšetřit, zda to dveře vskutku jsou a zda vskutku jsou … to je mi ale podivná obtíž … no i děti občas ve své nevědomosti připadnou na cosi, čemu ani nemohou rozumět, a přesto člověk znalý zde rozliší nečekanou obtíž …
… vždy to, zda je něco dveřmi, mohu poznat jen tak, že tyto otevřu … do té doby pro mě žádný rozdíl mezi tím, co je dveřmi, a tím, co je za dveřmi, nemůže být … podivuhodné … ale mají-li být tyto dveře zůstat zavřeny? … jak to lze udělat? … no to tedy koukám … to by nám snad mohl vysvětlit Scientofix … pro toho to jistě bude hračka … to víš, řekla jsem Ti, že jsem pouhým amateroxem … živím se prodejem ryb, který naši rybáři každý den přivezou z moře, vždyť i Ty sám a Tvá žena ke mě chodíte nakupovat … hmmmm …. hmmmmm …
Polopatix:
„… tím se netrap Happyonixi … vždyť já jsem hlupák a ty jsi jenom obchodník rybami … nejsme přeci žádnými vědci … že ano? … na takové složité věci si přeci ani nemůžeme odvážit … vždyť by to bylo troufalé, za což by nás bozi jistě potrestali …
… a přece, posuď … Ty to dokážeš:
… víš, já si myslím, že by mě do toho domu s těmi dveřmi, které nejdou otevřít, musel nejdříve někdo zamknout …víš, já bych potom měl docela normální představu o tom, že tam venku něco je, a že je tam spousta různých věcí …a tu bych si tam vevnitř pěkně dál držel ve své paměti … no není to tak?“
Happyonix:
„… hmmmm …. mohlo by to tak být … no asi ano …“
Polopatix:
„… a pak bych i věděl, že je nějaké uvnitř a venku, a tedy bych i věděl, že jsou nějaké dveře … no šlo by to i takhle?“
Happyonix:
„… samozřejmě! … s předchozí Tvou otázkou – samo sebou …“
Polopatix:
„… hledmě, takhle by tedy už ta věda nebyl žádný problém, ne? … kdyby mě někdo v domě zavřel, pak bych si tam pěkně mohl dělat vědu, protože by bylo jasné, že kromě uvnitř je i nějaký vnějšek … a potíž, kterou jsem Ti tak velmi nerad způsobil, byla fuč … fuč fuč … no? …“
Happyonix:
„… ale, ale … říkám to s neskrývaným překvapením – tak by to mohlo být … ale teďka si říkám, kdo by tě tam chtěl takhle zavírat … vždyť by to byla jako nějaká rozpustilá dětská hra … hmmm … „
Polopatix:
„… no to já nevím, ale říká se, že jsme celý život tak trochu děti … z toho si nic nedělej … obzvláště, když Ti to říká vyhlášený hlupák a blázen …
… já si totiž myslím, že bych se tam mohl chtít zavřít docela sám …“
Happyonix:
„… no počkej, a proč bys to chtěl?…“
Polopatix:
„… přece abych mohl dělat tu vědu!, abych mohl být vědec … nezdá se ti? … prostě bych se tam zamkl a klíč hodil do odpadní jámy … a vůbec bych nevolal o pomoc … hezky bych zůstal vevnitř a dělal vědu …“
Happyonix:
„… to asi ano, to by šlo … ale proč bys to vlastně dělal … ty jsi opravdu pomatenec Polopatix, takové blázniviny – to můžeš opravdu jenom Ty …“
Polopatix:
„… vždyť já vím … to jenom tak, pro legraci … však Ti to Scietofix na hostině všechno vysvětlí a mě to stejně nezajímá …
… ale říkám si, že kdyby tam uvnitř se mnou někdo byl, tak bych byl přeci jakožto vědec velmi vážený. Stál bych potají, třeba když by spali, u dveří, pokukoval z okna, poslouchal u komína strkal oko ke klíčové dírce a říkal bych jim, co za nimi je a co za nimi není … a oni by mě poslouchali a dělali by to, co jim říkám. Och to by bylo krásné … konečně by si mě taky někdo chvilku vážil a poslouchal mě …
… hele … to mě tak napadá, že bych ty klíče ani nemusel házet do odpadní jámy … mohl bych je jednoduše strčit do kapsy a klíčové dírky ucpat voskem, aby na ně moji spoluobyvatelé třeba zapomněli, a bylo by to … měl bych najednou od všeho klíče … mohl bych si vymýšlet, co bych chtěl a oni by mi věřili a říkali by, jak jsem chytrý a učený, že tak vím, nebo se alespoň snažím vědět, co je tam venku … to by bylo …
… promiň to je jenom taková dobromyslná zlomyslnost hlupákova … jenom se tak po svém, hloupě bavím …“
Happyonix:
„… Ty jsi mi ale bláznivé kvítko Polopatixi … to bys byl ale pěkný nemravník, kdybys něco takového udělal … to by tě Athána musela pěkně vykrákat za Tvé šedivé vlasy … ty jeden lumpe …hahaha … „
Polopatix:
„… vždyť říkám!, to je jenom legrace … ale jedině takhle mi to připadá k vysvětlení, co říkáš?“
Happyonix:
„… je to sice pravda bláznova, ale takto, v pouhé legrační domněnce, to jako pravda vypadá … ale zcela jistě to pravda není … ale na to jsme oba malí páni … já malý a Ty ještě menší … ne-li nejmenší …“
Polopatix:
„… oh to je ale horko … vidím, že se Scientofixovi moc nechce z lodi ven … možná, že si spisuje svou zítřejší přednášku pro občany Athán, která jistě bude zevrubná, když se s ní tak plahočí po Halladském moři … za to si ho člověk musí vážit … to se musí nechat …
… ale řeknu ti, jen co si utřu pot z čela, že by to mohlo být i tak, že by mě v domě zavřel i někdo z věnčí … hezky by mě zamkl … ucpal klíčové dírky voskem … přes okna hodil plachty … a já bych zůstal uvnitř … i tak si to dokážu představit …“
Happyonix:
„… Ty jsi jeden nesmysl za druhým, kdybych nevěděl, že je to míněno v legraci, tak bych se asi rozčílil … no řekni mi, opět a znovu, proč by to ten onen dělal, kdyby ovšem opět nebyl zcela rozpustilým a nevychovaným dítětem? …“
Polopatix:
„… ale přeci ze stejného důvodu, jako to bylo posledně, nezdá se Ti … učený sousede? … to by zase oni mohli dělat vědce na mě, který jsem uvízl uvnitř … byl bych zase já ten nevědomý hlupák, zatímco oni, by byli pány všech klíčů … a opět by si mohli vymýšlet, co by chtěli a stejně by to nebylo poznat, alespoň zevnitř domu …
… ale to se mi zdá už příliš přitažené za vlasy, že ano?“
Happyonix:
„… to si myslím, zemědělče, to si myslím … haha …“
Polopatix:
„… tak to jo … nebudu v tom už rýpat … zůstaneme u té první možnosti … ta se mi zdá, jako docela případná …
… kdybychom totiž tam uvnitř byli zavření všichni, jak by Tvé domněnce s tím, že všechno jsou takové navždy zavřené dveře, tak by vědci byli vskutku bohy mezi lidmi … Atháno, netrestej mě za to rouhání … byli by to vskutku oni a jen a jen oni, kdo by věděl, či alespoň tušil, co je ona skutečná skutečnost … ne že by to opravdu věděli, to si nemyslím, ale ostatní by si to klidně mohli myslet, kdyby je o tom dostatečně přesvědčovali … a protože lidé jsou povětšinou ducha mdlého … já sám jsem toho dokladem … tak by se to téměř jistě mohlo povést …
… nezdá se Ti, že by takoví chytráci potom rozhodovali, o tom, co si všichni lidé, uvnitř zavření, myslí? … vznešený příteli …“
Happyonix:
„… no je to zcela šílené, ale asi by tomu tak bylo … směšná a hloupá představa …“
Polopatix:
„… tak tak, pravdu díš mě velmi milý moudrý sousede … jééé … hele podívej … něco se děje na lodi … hned několik vznosných mužů jde po palubě …“
Happyonix:
„… och ano, konečně … takový slavný den … podívej, jak lidé jásají a provolávají slávu … no to jsem šťastný, že jsem se takové krásné události dožil … a můj otec, ten by měl radost .. byl do vědy celý blázen, mám tuto vlohu asi po něm, v pravdě jako nejvzácnější dědictví …
… oh promiň, omluv mě Polopatixi, běžím se podívat blíže a alespoň kývnutím pozdravit toho velikána … „
Polopatix:
„… jistě, to nic utíkej příteli …“
… a než to stihl Polopatix doříci, tak Happyonix zmizel v rozplesaném davu … Polopatix pokrčil rameny, pomalu se otočil, a jeho lehce komická postavička se počala kývat opačným směrem, k domovu …
.. ale to ještě nebylo zdaleka vše … druhý den se konala slavná přednáška, na kterou se, celý navoněný, dostavil ve slavnostní náladě i Happyonix, a s ním i celé Athány … jenom Polopatix a jeho žena chyběli … Polopatix četl nějaké staré dopisy na zápraží svého domu a Xantapa škubala slepici k večeři …
… zatímco … na Agaře, v místě příhodném a příslušném důstojných mužů, na vyvýšené místo vystupoval za zvonivého potlesku Scietofix, sledovaný klubkem zapisovatelů s přenosnými pultíky a obdivnými zraky budoucích posluchačů. A když dopadla jeho noha na nejvyšší myslitelné místo, pozdvihl svůj šat pro uvolnění dechu a skvěle řečnicky počal svou řeč:
„… velevážení a slavní občané athánští …
… jsem mezi vámi, v tomto bájeslovně pohostinném městě plném bohatství, slávy a zasloužené moci, poprvé. A je mi to velkou ctí. Pocty a uznání za mou dlouholetou práci k větší slávě vědy se ovšem poslední dobou jenom množí a je to pro mne velké povzbuzení, neboť práce vědce se úmorná a únavná, což nás vědce také, mimo jiné, odlišuje od všelijakých čarodějů a podvodníků, kteří se se svými triky moc nenadřou. Ale hlavní odměnou vědce není tato světská sláva, nýbrž zřídkavé úspěchy, které nám tvrdá a přísná metoda vědecká občas dovolí.
Nedávno mi byla udělena, za úspěšné ověření mé vlastní teorie o možnosti vystřelení běžné žáby prakem přes Karontskou šíji, veleslavná Nabalixova cena, ale to, zcela jistě, již víte, neboť, k mé nevoli, toho byly plné torny poslů. Chtěl bych se Vám ale, v této souvislosti, zcela skromně pochlubit tím, že jsem zrovna před malou chvilkou obdržel zprávu, že můj úspěšný pokus byl rovněž úspěšně zopakován řámským legijním fyzikosem na severu, kdesi na řece Danaj, ovšem s tím rozdílem, že přes tuto mohutnou řeku byla prakem mrštěna na vojenském ohni osmahnutá kočka.
(obecenstvo: potlesk)
To považuji opravdu za velký posun v celku našeho bádání a dává velkou naději, že v brzké době budeme schopni takto mrštit na téměř libovolnou vzdálenost i samotného člověka. A dokoce i snad: jakýkoli biologický organismus.
(obecenstvo: dlouhý skandovaný potlesk)
Jak dlouho to ovšem bude přesně trvat nevíme, protože nám stále sveřepě vzdoruje, dle některých kolegů závažný, problém dopadu a důsledků, které tento dopad na pokusný objekt má – totiž pochopitelně smrt. Ale já jsem toho názoru, že tento problém nebude zas až tak závažný, jak si někteří kolegové myslí – jsem přesvědčen, že pokrok vždy měl a má svou cenu, a tudíž jsem již včera poslal nákupčí do veleslavného města Karonthos, k nakoupení dostatečné zásoby otroků různých váhových kategorií, k dalším budoucím testům …
(obecenstvo: dlouhý skandovaný potlesk s povstáním, vzájemným ohlížením se a pokyvováním)
… ke krytí těchto nákladů je konec konců určen budoucí výnos mého současného přednáškového turné, protože jsem celou peněžní složku oné Nabalixovy ceny věnoval na dobročinnost a další humanistické účely.
… Práce vědy je namáhavá, pomalá, pracná, ale jde stále, i když krok za krokem, kupředu a nic jí neodolá …
(obecenstvo: velký potlesk, občas slza)
… ale dost již samochvály … jak známo ta je příslušná jenom bohům … hahahaha …
(obecenstvo: … veliké hahahaha …)
Nuž tedy:
… má přednáška, kterou jsem si pro Vás připravil, nese jméno:
… ‚Základy a předpoklady vědy jakožto vědy‘ …
… nepropadněte pocitu, že Vás zde chci urážet nějakými jednoduchostmi. Naopak, protože si Vás velmi vážím, vybral jsem právě toto téma, které patří k těm nejtěžší. Proč? Protože počátky jsou vždy těžké. Abych se Vám přiznal, napověděl mi toto téma Váš spoluobčan Happyonix syn Fortunixe z Athán včera na uvítací hostině v domě váženého lékaře Doktorixe z Chemixu. A začnu tedy o metafory, kterou mi tento ctihodný muž tak nezištně napověděl.
Nuže: svět je jako celý velký zmatek zavřených dveří, které nejdou otevřít tak, abychom mohli projít a podívat se, co je za nimi. My vědci těmto dveřím říkáme: ‚jevy‘. Naivní člověk, nebo hlupák, si myslí, že tyto jevy jsou skutečnost, avšak my vědci víme, že tomu tak není. A v tom je právě podstata našeho vědeckého postoje – my víme, že skutečná skutečnost je kdesi za dveřmi, které nelze otevřít. Jediné, co můžeme, je naslouchat a pozorovat tyto dveře, ony jevy, a z tohoto pozorování usuzovat, co to vlastně v té skutečné skutečnosti je.
Nejsme tedy jako každý jiný řemeslník a vědy není žádné řemeslo srovnatelné s truhlářstvím či zbrojířstvím. Neděláme nic tak, že bychom to zkusili a čekali, zda jsme se spletli či nikoliv. My, vědci máme své teorie složené universálních slov a jmen, o tom a toho, co za dveřmi je, tyto teorie rozhojňujeme jak v šíří, tak k v jejich jakosti, a pak je zcela cíleně ověřujeme tak, že s jevy cosi záměrně děláme s tím, že se buď nějaký jiný jev, dle naší teorie, vyjeví, anebo se nevyjeví. Pokud se vyjeví, pak víme, že je naše teorie správná a my můžeme směle říci, co za dveřmi je a jak si to počíná. Kdepak řemeslník … ten pouze ulpívá na oněch jevech a zručných manipulacích s nimi. My vědci to máme podložené svými důmyslnými teoriemi, prostřednictvím kterých skutečně víme, co to vlastně ty nespolehlivé a klamné jevy jeví. Řemeslník totiž, když se mu to náhodou povede, nalezne pouze nějaké občas pravidelné opakování jevů, kdežto my, vědci, směřujeme k tomu, co tyto jevy zpoza dveří dělá, což máme popsané a prozkoumané v našich teoriích – a tudíž jdeme najisto, jako jde trpělivý lovec po stopách za svou kořistí.
A právě proto, můžeme o vědě říci, že je skutečnou a jedinou cestou k vědění o tom, co je za dveřmi – co je ve skutečné skutečnosti.
(obecenstvo: mohutný a skvělý potlesk)
A protože nikdo jiný než my vědci něco takového nedělá, tak máme my vědci v tom již bohatou zkušenost a naše teorie jsou už velmi složité, tak všechno víme nejlépe, jak je jen pro člověka možné.
… a ptáte se, proč tomu tak je, proč je celý svět, ve kterém žijeme, jen zmatkem dveří, teprve za kterými je ta pravá skutečnost. A nedej bohové, že byste se ptali, jak to vlastně všechno víme, když ony dveře nelze otevřít. Toť tedy Vám na tuto záludnou ale snadnou otázku odpovím: někdo říká, že je to od přírody a někdo říká, že to tak udělali bohové – ale pro nás pro vědce, a pro naši vědu, je to prostě tak. Tím se věda nezabývá a je to pro ní i zbytečné. Pro nás, vědce, to tak je – a basta fidli … ehmmm … fydli …
(obecenstvo: mohutný potlesk, dlouho trvající a nadšený)
… a nikterak není třeba naslouchati nesmyslným a nepochopitelným řečem takzvaných filosofů ze školy fenomenologxů, kteří říkají, že svět jako onen zmatek dveří, za kterými je skutečná skutečnost, není … no uznejte, kdo má v jejich nesrozumitelných proslovech pořád lovit ty jejich pomlčky a uvozovky – no na první poslech zřetelný nesmysl … hahahaha …
(obecenstvo: hahahahaha)
… tuhle jsem říkal Hassurlexovi, který právě dlel se svým žákem Haideggerixem a Slavanem Patachkixem ve městě Haidelberixonu, kdy že toho blábolení nechá a dá se konečně na naši ověřitelnou a spolehlivou vědu … a víte, co mi odpověděl? No to se zasmějete – řekl mi, že na střílení žab přes moře nevidí nic zajímavého a užitečného a že to dokonce má v jakémsi našem kontextu za velmi nebezpečné – že je prý věda v nějaké krizi, nebo co to vlastně říkal, bohové by mu snad mohli rozumět, protože by někdo mohl chtít takto střílet i lidi … no není to protismyslně komické …. hahahahaha ….
(obecenstvo: bujaré hahahaha)
… a co říkají Ti blázniví post-moderxisti, to už je úplná blbost … takže, vážení občané athánstí, nic si nedělejte z toho, že jim nerozumíte … hlupáci a blázni jsou oni, nikoli Vy … to vám říkám já, Scientofix z Universoxu …
(obecenstvo: zamručení, ulevný vzdech, potlesk a rozpustilé úsměšky)
… no ale vy víte, že my se takových planých řečí nelekneme a že se k takovým slibným pokusům s lidmi chystáme, nehledě na to, že otroci nejsou ani lidi, nýbrž jsou člověku svým jevem pouze podobní, takže se daná námitka míjí účinkem, že ano?…
(obecenstvo: podpůrně souhlasné mručení a stejně podpůrné výkřiky)
… směřujeme přeci k prodloužení lidského života … a když člověk přežije mrštění prakem, pak už přežije všechno. Je přeci jedno, že tady můj veleslavný kolega Doktorix mrštěného následně přesytí svými chemikáliemi a Hirugix sešije jako kožený pytel – hlavně že bude žít, a to je přeci náš hlavní cíl … přežít za každou cenu a přežít takto co nejdéle … je přeci tak příjemné společně tupě koukat do zdi a občas něco i sníst, že ano? …
(obecenstvo: velmi souhlasné mručení s občasnými výkřiky: ‚Sláva‘)
… ale dost již humoru a okolků, a vraťme se k věci, přátelé: ……………….“
… Scientofixova přednáška byla dlouhá, obsažná a všem se moc líbila. I Happyonix byl velmi potěšen a cítil se prodchnut velkou účastí na vznešených a prospěšných snahách vědy – byl vskutku šťasten, že žije v tak osvícené době, která nenechá žádné zavřené dveře na pokoji …
„Věda je skvělé snažení a ctnostné zaměstnání … “ říkal si Happyonix sám pro sebe „… skoro jako obchod s rybami nebo válka.“
… a když šel ranným podvečerem domů, tak šel delší cestou kolem Polopatixova domu. Polopatix stále cosi četl na zápraží, i když byl nad pergamenem nakloněný mnohem níž, než byl po poledni, a Xantapa měla už uvařenu slepičí polévku a upečená slepičí stehna, a tak matlala cosi na dvorku z hrnčířské hlíny … zatímco cikády rozehrávaly svůj večerní koncert …
Happyonix:
„… pěkný podvečer, sousedé …“
Polopatix:
„… i Tobě, ctěný Happyonixi … jdeš ze slavné Scientofixovy přednášky, že ano? … celé odpoledne slyším z povzdálí potlesk a jásot … to musela být velká událost … „
Happyonix:
„… no to Ti povím … můj lehkomyslný příteli … myslím, že má o čem přemýšlet až do konce života … tak hutná to byla slova …“
Polopatix:
„… to jsem moc rád, že jsi tak uspokojen, když Tě to stálo takového čekání … Tvé naděje byly naplněny … a tak to má být … „
Happyonix:
„… a nejenom to, byl jsem Scientofixem během přednášky i zmíněn, a hádej proč … „
Polopatix:
„… no to opravdu netuším, skvělý Happyonixi, že by jsi napsal nějaké pojednání o obchodu s mořskými rybami, jejíž opis se donesl až mistrům vědy? … to jsem netušil, že jsi tak snaživým amateroxem – a tak skromným, že se nepochlubí …“
Happyonix:
„… oh nikoliv … i když bych o tom mohl popřemýšlet. Víš proč jsem byl zmíněn … no protože jsem včera na hostině promluvil krátce o mé metafoře s dveřmi … pamatuješ se? …“
Polopatix:
„… no jak bych se na Tvůj skvělý obraz s dveřmi nepamatoval … vždyť to je hotový didaktický skvost …“
Happyonix:
„… no a představ si, co se stalo …. Scietofix tuto mou metaforu potvrdil jako vcelku správnou … vskutku … svět, v němž žijeme, je jako zmatek dveří, které nelze otevřít a věda úspěšně zkoumá, co je za nimi …. úspěšně proto, že na to má své metody, které jsou nejlepší a nejspolehlivější … a tudíž je to ona, kdo má pravdu o tom, co za dveřmi je … a proto také není jen nějakým řemeslem, i když i jím často je, nýbrž je vskutku věděním hodným tohoto slova …“
Polopatix:
„… hmmmm … no tak to je báječné … to se mi ulevilo, už jsem si myslel, že je to s vědou nějak nahnuté …
… a … vysvětlil Vám, kde se ty zpropadené dveře vzaly a jak jsme se o nich dozvěděli? … když jsme u toho …“
Happyonix:
„… no to je právě to, co Scientofix rozčísl jedním sekem svého ostrého rozumu … to právě vědu vůbec nezajímá … pro vědu je to jednoduše dané …
… tím se mohou zabývat nějací šarlatáni či filosofové … o tom vědeckého vědění být nemůže, a tudíž to vědu nemusí omezovat v její šlechetné snaze …“
Polopatix:
„… hmmmm … to je velmi moudré a ostrovtipné řešení toho malého problémku … to tedy koukám, že jsem na takovou jednoduchost nepřišel … no ale … co bys čekal od hlupáka …
… ale Ty jsi to říkal, že to Scietofix rozlouskne jako lískový oříšek …
… oh jak moudré – věda se o to vůbec nezajímá, i když to užívá a je to pro ni samozřejmé … jak moudré … kdo by to byl řekl …“
Happyonix:
„… no tak vidíš, Polopatixi, měl by jsi se také více vzdělávat ve vědě … a nenapadaly by Tě takové zatěžující hlouposti …
… kdyby byli všichni vědecky vzdělanější, tak jsme mohli střílet žáby prakem přes moře už dávno …
… ale to jistě doženeme, když se budeme snažit …“
Polopatix:
„… no to máš pravdu … svatá pravda … zrovna před chvilkou Xantapa nakopla slepici a neletěla daleko … tedy ta slepice, nikoli Xantapa … jsme opravdu zaostalí … ale co není dnes … může být zítra …
… dobrou noc, skvělý Happyonixi …“
Happyonix:
„… dobrou noc, Polopatixi … a nečti už, jdi spát … věda říká, že se nemá číst za šera, zkazíš si oči … a táž věda také říká, že máš mít dostatek spánku … jdi, jdi … nevědomče …“
Polopatix:
„… no dobře, už jdu … už jdu … je vidět, že jsi už skoro jako opradový vědec, Happyonixi …“
Vyrobil: geon 14.11.2005, 17:07:00
