… pokračování druhé …
(Co je to metafyzika?)
2/
… za druhé je metafyzika vždy „představou“ (či mlčenlivým předpokladem), že „svět“ či „jsoucno“ je rozštěpeno do paradoxně korelující dvojitosti „pravévo“ a „nepravého“, „podstaty“ a „jevu“, „hmoty“ a „vědomí“, „stvořitele“ a „stvořeného“ a tak podobně …
2/1
… tato „přestava“ je přímým následkem tvzení, že „svět“ (atp.) lze myslet. Vzniká totiž zcela nutně z prosté otázky „Co je svět?“ či „Je svět“? … řeknete si: „Jak?“ … pokusím se to objasnit …
… předně: kde se „vzalo“ slovo „svět“ (a jemu obdobná ve všech jazyzích)? Jistě, že má své před-metafyzické zdroje – zdroje v živém mýtu, zdroje žitého „vyprávění“. Přeci dodnes říkáme: „Byl jsem ve světě.“ a míníme tím, že jsem třeba byl dva roky pracovat ve Francii a k tomu rok jsem byl ještě v Německu. Obdobně říkáme, že „vyrazíme do světa“. Ale to jistě není vše. Známe i mnohem „vážnější“ výskyty tohoto slova, kupříkladu: „přijít na svět“ či „ze světa odejít“. A známe takové výskyty jako je „svět baroka“, a takto bychom mohli pokračovat velmi dlouho.
… všimli jste si? – nikdy nejde o „svět“ jakožto „vše“, jakožto „jsoucí“. Vždy jde mnohem spíše o horizont, který „obklopuje“, „obkružuje“ ohnisko naší „existence“, našeho „zde“, našeho „domova“ – a to i tehdy, když mluvíme o tom, „jak jsme přišli na svět“, „na“ který jsme byli „přivedeni“ našimi rodiči na místo, které je naším původním „domovem“, ze kterého „pocházíme“. Přicházíme „na svět“ v místě svého „domova“, „ve“ kterém „vyrůstáme“ a „ze“ kterého případně odcházíme „do“ světa. Slovo „svět“ tak původně a přirozeně neznamená nic, jako je „vše“ či „jsoucno“, nýbrž poukazuje na horizont toku našeho života. Odtud slovo „svět“ – je to osvícené ohnisko našeho „zde“ s „do dálky“ se ztemňující souvztažností „věcí“ hraničící horizontem, který „svět vymezuje“ …
… má smysl se u takovéhoto „světa“ na cokoli ptát? … no jistě, že nemá. Svět jakožto horizont našeho života je „samo-zřejmý“ – „dává“ se sám sebou, je sám sebou „zřejmý“. To samozřejmě neznamená, že je nějak průzračný, že je trasparentní, je „čitelný“. Naopak je stále jiný – proměňuje se v toku našeho „pohybu“: je stále otevírán a znovu-otevírán a stále se od-krývá a za-krývá. Je „pozadím“ našeho „středu“ a „sou-středění“.
***
… předpokladem toho, že jsme se „u“ světa začali na cokoli tázat, je, že svět přestal „být“ tím, čím „byl“ – že přestal být tímto horizontem otevíraným z našeho „zde“. Jak bychom to asi řekli? Že se nám „ztratil svět“? Či že se nám „svět rozpadl“? Nebo dokonce: že se nám „svět zhroutil“? – hle, hle …. toto „zhroutil se mi svět“ dobře známe, že ano?
… tím, že se „nám svět zhroutil“ zpravidla říkáme to, že se nám něco velmi vážného stalo, něco, co zcela proměnilo náš dosavadní život, a to v destuktivním, ničivém významu. A tím může být nejenom to, že nám zemřel někdo velmi blízký, či byl blízký, či my sami stižení nějakou vážnou nemocí. Mohli jsme třeba přijít o domov – a také jsme se mohli ocitnout ve vězení. Všechny tyto „události“, a mnohé další jiné, nám „hroutí svět“. „Hroutí“ nám ho proto, že destruktivně zasahují do „středu“, kterého „je“ horizontem. To je jedna možnost.
… druhou možností, kterou známe a dovedeme si ji „živě představit“, je ta, že se sice nic nestalo s naším „středem“, ale zato se nějakým způsobem náhle a zásadně proměnilo to, co „vyplňuje prostor“ mezi tímto „středem“ a samotnou „čarou horizontu“ – „obzorem“ našeho „světa“. I takto se může svět „zhroutit“, protože náhle vznikne „nesoulad“ mezi jeho „středem“ a „obsahem“. V listopadu 89 se „zhroutil“ jeden z našich „světů“ a začal se vytvářet jakýsi „nový“ svět – i toto je tedy „zhroucení“ světa.
… naše „téma“ je však ještě „hlubší“. Mluvíme totiž o takovém „zhroucení světa“, po kterém se svět stal „otázkou“ – po kterém jsme náhle byli nuceni se ptát „u“ světa, „zda“ a „čím“ je.
… „svět“ nepoutá naši pozornost, pokud je „vše v pořádku“ a „tak, jak má být“ – když „ladí“ se svým středem, a naopak. Upoutá nás tehdy, když se „něco pokazí“ – pak je naší přirozenou lidskou reakcí: „dát to do-pořádku“, to jest znovu uvést „střed světa“ s „svět středu“ do vzájemného souladu. Někdy je k tomu zapotřebí „pohnout středem“, to jest zpravidla „sebou“, a někdy je nutné „pohnout světem“ … a „svět“ je zase „v pořádku“: a opět mizí z naší pozornosti.
… otázky s tímto „dáváním do pořádku“ spojené se světa samotného netýkají – vždy se „týkají“, jsou kladeny „u“ něčeho „ze světa“ … to jest „u“ nás samotných , či něčeho z jeho „obsahu“. Ovšem, co se stane, když není možné „dát svět do pořádku“ ani jedním z výše zmíněných způsobů? Kdy obě tyto obvyklé „metody“ selžou a selhávají? Co potom?
… v takové situaci se ocitáme v jaksi permanentně „zhrouceném světě“. „Svět“ už „není, čím býval“ – je náhle jiný, a to tak, že není „v pořádku“ a v tomto „ne-pořádku“ je „trvale“. Toto „trvale“ značí čas, který přesahuje horizont našeho života, a tudíž značí to, že v takto „ne-pořádném“ světě budeme a budeme muset žít celý svůj život.
… teprve v takovéto situaci se začneme ptát „u“ světa a „po“ světě. Je tomu tak proto, že „Svět“ se proměnil z něčeho samozřejmého v problém. Jsme přeci lidé: máme nějakou potíž, kterou chceme odstranit, kterou chceme „vyřešit“, abychom zase „měli pokoj“. Ale ono to najednou nejde tak, jak jsme byli „zvyklí“, jako „dosud běžně šlo“ – a tak to začneme úporně „zkoumat“, abychom „dosáhli svého“ …
… takže:
… o „světě“ jsme nezačali přemýšlet „jen tak“, prostě proto, že je „nám to“, jakožto lidem, „dáno“. Člověk není žádná „filosofická bytost“, jak se nám metafyzika od svých počátků snažila vnutit. O „světě“ jsme začali přemýšlet tehdy, když jsme ze zcela „praktických“ důvodů „museli“ – z „praktických“ důvodů srovnatelných s problémem, jak dostat ze včelího hnízda med či jak vyhnat špačky ze zahrady.
pokračování >>>
Vyrobil: geon 25.08.2005, 19:53:00
(přiřečněno v čase … )
… kus řeči:
(Wu – WWW) Vloženo 01.09.2005, 11:34:12
Ta dvojakost, dualita pravého a nepravého, stvořitele a stvořeného o které mluvíš, zahrnuje i koncepci jin/jang? Jen na doplnění.
Každopádně je to hezký jazykový výklad významu slova svět. Ale celé je to položené nějak divně – nikdo se nezačíná ptát na globální pojem „svět“ rovnou, nikdo v něm nehledá dualitu – pohled na dualitu vzniká zabýváním se jednotlivými věcmi. A pak se možná přemýšliví jedinci dostanou až ke všem věcem najednou.
ReWu (GeoN) Vloženo 02.09.2005, 06:30:34
ReWU (GeoN) Vloženo 02.09.2005, 05:59:20
… Jing/jang? … nene nerozumíme si, asi takhle:
… dvojitost, kterou mám předběžně na mysli já je něco jiného …
… dvojice „jing-jang“ sama stojí na „jedné straně“ této dvojitosti, kterou zde myslím já … totiž na „straně“ oné „pravého“, „podstaty“ atd, která je skryta „za“ zcela zakrývajícím polem „jevů“, „stvořeného“ atd … je přitom zcela lhostené, jak toto „jing/jang“ pochopíš … jestli jako nějakou „zákonitost“ či nějaký sou-vztah „sil“ a tak dále a tak podobně … i řecká antika měla podobné „koncepce“ … ona metafyzická „podstata“, jež je „za“, může být vykládána jako cokoli //to doslova :-) – „za“ si můžeš, s jistými omezeními, se kterými si metafyziky nikdy nedělaly moc velkou hlavu, vymyslet co chceš// – a je to k naší věci zcela irelevantní … jsme „o patro“ výš … :-)
… takže: dvojitost, o které zde mluvím já, není dualita ve smyslu víry v existenci dvou (či více – jak je libo :-)) metafyzických „principů“ (proto také raději nepoužívám termín „dualita“, nýbrž slovo „dvojitost“, v naději, že to bude vzato v potaz :-) …
***
… Tvoje poznámka o tom, že „nikdo se nezačíná ptát na globální pojem ‚svět‘ rovnou“, je pro mě bez potíží a vítám ji … „ladí“ mi to … :-) a v mém textu to je:
„… má smysl se u takovéhoto „světa“ na cokoli ptát? … no jistě, že nemá. Svět jakožto horizont našeho života je „samo-zřejmý“; „dává“ se sám sebou, je sám sebou ‚zřejmý‘.“ …
… neptáme se „u“ světa, ale i když se „u“ něj neptáme, máme přesto vždy již (heideggerovsky řečeno) nějaké jeho „před-rozumění“, které je dáno naší „ontologickou“ situovaností „v“ něm … „svět“ prostě není původně a přirozeně žádným „problémem“ … je samozřejmý … „po“ světě se začala ptát právě až metafyzika (i pro živý mýtus byl „svět“ samozřejmostí), a to „proč“ a „jak“ se „po“ něm začala ptát a s jakými „výsledky“ to je to, o co nám tady, mimo jiné, „běží“ … :-) …
… a ještě k oné dvojitosti – v textu stojí:
„… tato „přestava“ (tj. dvojitosti) je přímým následkem tvzení, že „svět“ (atp.) lze myslet.“
… není tam, že by metafyzika něco takového původně a výslovně „chtěla“ či „hledala“ (i když i na to přijde řeč), nýbrž je to „přímým následkem“ předpokladu, že „svět lze myslet“ … a tímto „punktem“ se zabývá celá první „kapitola“, kterou jsem ještě nestihl dopsat … :-) … text pokračuje a je velmi „sevřený“ :-) … jak jen to jde …
(ps: Ty jsi mi „zavařil“ tím dotazem na buddhismus :-) … ale dobře, alespoň to pořádně probereme – stejně by na to došlo :-))
opravička … (GeoN) Vloženo 02.09.2005, 09:09:28
… tímto „punktem“ se zabývá celá DRUHÁ „kapitola“, …