(2) =NE-svoboda=
Zeptala se Draculka pod předchozím pokračováním tohoto opět náhodného textíku:
„… Znamená to, že v dnešní době svobodní nejsme a ani z podstaty věci být nemůžeme? …“
… oh, ano Draculko, o to právě běží … :-) … ale dříve, než se „natvrdo“ budeme prát po MOŽNOSTI svobody, se musím optat po té „svobodě“ – zda to totiž dává „vůbec“ nějaký smysl …
* * *
… minule jsme na konci došli k mínění, že jakékoli svoboda jako „svobodná volba mezi dobrem a zlem“ dost-dobře smysl nedává. Tedy přesněji, nedává smysl jako:
„… svoboda = svobodná volba mezi dobrem a zlem …“
… natož aby bylo čímkoli jako:
„… jsem svobodný právě tehdy a jen tedy, když si dělám, co chci …“
… což je jenom privativní podobou tvrzení předchozího.
… z „tradičního“ hlediska jsme tím ovšem JAKOBY možnost svobody ŠKRTLI … že ano? … a Draculka si toho zcela samozřejmě všimla – není to tak!
… v čem je tedy „potíž“?
* * *
… jistě a jak jinak:
… „svoboda“ je jistě velké „téma“! Ba právě: je to TÉMA. A zde vězí problém – náš (můj, abych nepodsouval) obvyklý a pravidelný problém. Dotýkáme se zde samotných PŘÍČIN a DŮVODŮ konstrukce a provedení metafyziky:
… interpretace, a tedy dezinterpretace, svobody jakožto tématu, a tedy jakožto ÚKOLU, jakožto ZADÁNÍ je doslova klíčový úkol metafyziky. Metafyzika má, a to opakuji: jakožto klíčové zadání, předložit svobodu jakožto zadání, a to tak, aby byla jakožto toto zadání přijata.
Co toto znamená?
… jediné: … svoboda ještě není, je jí třeba „učinit“. Jsme ne-svobodní, je třeba, abychom „se“ svobodili, anebo: byli osvobozeni.
Vidíme to? zde se skrývají obě základní možnosti, které jsme výše zmínili, totiž:
1/ … dobro a zlo, které volíme jsou dány nějakou metafyzickou „podstatou“, a to včetně naší možnosti „svobodné volby“, a tudíž samotné „osvobození“ („spása“) není „v-základu“ a „v-možnosti“ AKCÍ člověka samotného, nýbrž právě a jen oné metafyzické „podstaty“.
2/ … svou „svobodnou volbou“ tvoříme dobro a zlo, a to „from the scratch“ – „… člověk je tím, čím se udělá …“, zde je tajemností této „existencialistické“ věty …
Metafyzika tedy zdánlivě zcela SPRÁVNĚ konstatuje, že AKTUÁLNĚ svobodní nejsme, avšak zároveň mám říká, že tento stav ne-svobody je původní a výchozí – že je jakoby-přirozený. Na tom nic nemění ani osvícenská deklarace: „… člověk se rodí svobodný …“, protože tato deklarace předem zahrnuje i „korekce“ přinášející ono: „… jak se udělá …“. Osvícenské vyhlášení je tak jenom další trik, jež ze svobody dělá JEN otevřenou možnost, kterou je třeba nejdříve USKUTEČNIT – nikoli nadarmo byla tato deklarace vstupním bodem osvícenských revolucí právě jakožto míněných výkonů tohoto uskutečnění možnosti: … možnosti, jež je JEN možností, za kterou je třeba „bojovat“, jinak jen jakožto pouhou, a tedy ne-skutečnou, možností zůstane, a my tedy ZŮSTANEME ne-svobodnými. To je velmi, ale velmi, záludné: zde je totiž založeno ono mezně manipulativní „pojetí“ svobody jakožto pouhého „regulativního principu“, jež je v mnoha formách (primitivními a „lidovými“ počínaje a „sofistikovanými“ konče) tak pravidelný:
… svoboda není nikdy „hotová“, svoboda je „dějem“ jejího uskutečňování, který „ke svobodě“ SMĚŘUJE!
Co nám tento podvod říká?
Říká nám toto:
„… jsi nesvobodný a vždy budeš! Nikdy nedojdeš „zážitku“ svobody, nikdy nebudeš jako svobodný žít, nikdy nebudeš svobodný – budeš vždy o svobodu jen ‚usilovat‘, budeš k ní jen ‚směřovat‘, a to v závislosti na svém ‚úsilí‘ …“
… a tím nám říká toto:
„… svobodu nemůžeš POŽADOVAT, musíš ‚pro ní něco dělat‘ …“
… přičemž na jakýkoli další požadavek svobod, vlastně paralogicky, odpovídá otázkou:
„… co jsi pro svobodu udělal Ty? …“
… asi tuto podlost velmi dobře znáte i ze svého vlastního osobního života, že ano? Vždyť co můžete dělat „pro svobodu“, když „z principu“ i fakticky JSTE ne-svobodní. Nic – můžete se jenom „snažit“ a „usilovat“. „Snažit se“ a „usilovat“? … Jistě – to je to, co je po Vás chtěno: … usilujte s tím, že to, o co usilujete nikdy nedosáhnete:
„… smiřte se tedy se svou skutečnou ne-svobodou …“ – říká Vám metafyzika a chce, abyste to přijali, přičemž má v rukávu ještě další „trumf“, totiž otázku:
„… co to ta ‚svoboda‘ vlastně je? …“
… otázku, jež je vnitřním komplementem samotného „zadání“ …
* * *
… jak celému tomuto spektru manipulací, kterým jsme, v rámci metafyziky, byli tak dlouho podrobováni, vzdorovat?
… snadno:
… svoboda není úkol a zadání! …
… nejsme původně ne-svobodní, byť třeba v možnosti svobodní – JSME svobodní! Je to zcela opačně: … svoboda je JAKOŽTO SKUTEČNOST naší přirozeností, ne-svoboda je naší možností, do které můžeme upadnout, ale nemusíme. Svoboda tedy jest původním a přirozeným způsobem našeho BYTÍ – původní a přirozenou DANOSTÍ, které musíme být, abychom se stali ne-svobodnými, NEJDŘÍVE zbaveni, a to vždy, každý zvlášť a vždy-znovu. Je to naše ne-svoboda, která je zadáním a úkolem, který je NA NÁS prováděn či který sami na sobě, jakožto zprostředkování, provádíme …
… úkolem a zadáním, a tedy i tématem, tak není svoboda, nýbrž ne-svoboda … (!!!) … a to nikoli zadáním Vaším, jakožto ne-svobodných, nýbrž těch, kteří Vás z-ne-svobodňují, jež Vás ne-svobodnými „činí“, těch, kteří z Vám ne-svobodné doslova „dělají“ …
* * *
… „co“ je tedy tak „svoboda“ jakožto přirozená „danost“?
Už jsme o tom zde, někde v blogu, mluvili: … je to „autenticita“ našeho bytí, a tedy i: … zá-žitek a pro-žitek „souladu“ mezi tím, JAK žijeme („JAK-jsme“), a tím, „CO-jsme“.
Svoboda je „způsob bytí“! … JSME svobodní! Svoboda je „charakter“ našeho přirozeného bytí – v zásadě o ní „nevíme“ a „vědět“ nemusíme, svoboda není nic „od-vědění“ stejně, jak není ničím „od-dělání“ či „od-bojování“ – jsme svobodní, pokud nám tuto svobodou nikdo a nic neodnímá: svoboda jeSAMOZŘEJMÁ.
Problém „kolem“ svobody, tak není problémem této svobody samotné, nýbrž problémem ne-svobody. NE–svoboda je problém! – a tedy i náš úpadek do ní.
Neměli bychom se tedy nejdříve zeptat, co je to vlastně ona: „ne-svoboda“? … myslím, že ano! Záporem vzato jde o bytí ne-autentické, jde o bytí, ve kterém jsme tak, JAK nejsme „v souladu“ s tím, CO jsme. Tedy? Jsme ne-svobodní, když jsme „nějak-jakkoli“ NUCENI být JINAK, než tak, jak bychom byli sami-od-sebe, sami-v-sobě a sami-sebou.
Že to známe? Jistě, že ano! Na té „nejobecnější úrovni“ se zde ocitáme „v poli“ diference „bytost/věc“!
… (vizte, prosím: „Slovníček“ – http://geon.bloguje.cz/tema-7-geonicky-slovnicek.php) Ovšem to je jenom ona „nejobecnější rovina“ – je to nejgenerálnější ontologická diference (nebudeme to zaměňovat s tímtéž výrazem ve smyslu metafyzickém), který jsme schopni „uvnitř“ světa postřehnout. Nejde tedy o nějaké „řády jsoucího“, protože žádné „jsoucí“ nemáme, avšak jde o rozdíl-„uvnitř“, se kterým se jsme schopni setkat.
A je tato „neobecnější úroveň“ nějak „výchozí“? Určitě, že není! Nejsem přeci nějakou „obecnou bytostí“, i když jí ve své konkrétnosti samozřejmě také jsem. Jsem jakoby-„složen“ z nesčetně možných takových „úrovní“ a „vrstev“, a to od obecnějších, přes ty zvláštní, až k těm zcela nejindividuálnějším.
===========> ODBOČKA
Ovšem , pozor-pozor! … Je tomu opravdu tak? Jsem opravdu takto: „složen“? „Po-skládán“ do nějakého konkrétního „svazku“ jakýchsi „vrstev“? No asi ne – nejenom, že si nejsem „vědom“ toho, že by mě někdo takto „poskládal“, nýbrž si toto poskládání ani dost-dobře nedovedu představit, takže jsem se takto ani neposkládal já-sám.
… oh jistě, nějaký metafyzik by mi velmi lehko a z-lehka sdělil, že jsem byl takto poskládán třeba nějakým „bohem“, anebo že takto „jsem-poskládán“ jakož „souběh“ velikého, ale pře-velikého, množství nějakých „objektivních“, „příčinných“ procesů a dějů. No, sice mi to „řeknou“, a řeknou mi to tak, jakože „je-to-tak“ a že „s-tím-nic-ne-udělám“, ale NEPŘEDVEDOU TO, ne-ukážou mi to! Nepředvedou mi ani to, že a jak jsme byl poskládán „bohem“, a nepředvedou mi ani to, jak jsem oním hrozně složitým komplexem „objektivně-příčinných“ dějů. Nemohou totiž, protože to nemohou předvést a ukázat ani sobě – pouze to říkají, i když oba slibují, že:
„… jednou možná, jednou to přijde … že zatím musím věřit … tedy věřit-jim …“
… ne, nebudu jim „věřit“, nepotřebuji to totiž. Mě stačí, když změním „předpoklady“ a řeknu si, že takto prostě poskládán nejsem, nýbrž že je to ale naprosto opačně: … že totiž ony vrstvy „ze“ sebe, jakožto zcela konkrétní, a tedy singulární, individuality, abstrahuji, a tedy konstruuji já, a tedy i my sami, a to v reflexi na sebe sama. Jistě, pak se můžeme z těchto vyabstrahovaných, a tedy námi vyrobených „vrstev“, cosi poskládat tak, aby to vypadalo jako výchozí „předloha“, ovšem to se nám nemůže, samozřejmě, povést už jenom proto, že jsme tuto „před-lohu“ nikdy před-sebou neměli celou a „v-celku“, a tudíž jsou naše abstrakce vlastně abstrakcemi s „útržků“ našich konkrétních předmětností. Naše konstrukce „z vrstev“ tak vždy budou jenom „modelem“ útržkovitosti, byť rovněž proměnlivé a měnlivé – tedy „z-různých-stran“. Jsme koneční a tedy vždy budeme „mít“ vše konečně – to je „sudba“ naší konečnosti, jež je „v jednom“ vždy SITUOVANOSTÍ.
Jsem tedy schopen abstrahovat „vrstvy“, ale nikdy z nich zpětně nemohu re-konstruovat celek, protože jsem ten celek nikdy před-tím „neměl“.
„Neměl“? Jistě, že „neměl“. Ale to ještě neznamená, že jím NEJSEM. Být neznamená „mít-se“, být NENÍ „mít“ (a to v nijakém odkazu na Ericha Fromma). Jsem SAMOZŘEJMÝM mezně konkrétním celkem jakožto singularita – a jsem takto celkem samozřejmě, to jest ani jistě, ani pochybně: jsem takto, aniž by toto mé bytí „prošlo“ pochybností a evidencí, aniž by prošlo mou-naši skepsí, aniž by prošlo mou-naší reflexí. V tomto MODU žiji, a to bez potřeby jakékoli „víry“ v jakékoli „skládání“ – mé přirozené, a tedy samozřejmé bytí je ne-složené.
==========> KONEC ODBOČKY :-)
… co je tedy „výchozí“? …
… jistě, že já jakožto tato mezně konkrétní, „ne-složená“ singularita … já jakožto můj život, jež je uskutečňováním mých mezně konkrétních, „ne-složených“ možností, jež předem ZAHRNUJÍ jakékoli „obecné“, „abstraktní vrstvy“ jakékoli „úrovně“ obecnosti. Toto je a jedině toto je „výchozí“ a jedině toto si můžeme „předvést“ a ukázat! …
… ukázat? … jak? … no zcela samozřejmě! Děláme to přeci každodenně a doslova „pořád“! – každodenně se přece zcela samozřejmě setkáváme s jinými, zcela singulárními, mezně konkrétními, „ne-složenými“ bytostmi a věcmi, pokud na chvilinku zapomeneme, že ty věci jsme složili my, což se nám ovšem často, a to s různými, často zcela protichůdnými výsledky, děje. (Musím tedy v toto „své východisko“ nějak „věřit“? – jistěže nemusím! – zapaťbůh :-)
… a jako taková „ne-složená“ mezně konkrétní bytost také mohu být a jsem svobodný v „běhu!“ svého života jakožto „aktu“ svého uskutečnění, a tedy v „aktu“ KTERÉKOLI ze svých vy-abstrahovatelných „vrstev“ či „úrovní“ … !!! … a to jakožto „svých“ možností.
Jsem-li tedy, přísně vzato, v jakékoli takto vy-abstrahovatelné „vrstvě“ PŘEVRÁCEN VE VĚC, pak jsem NE-SVOBODNÝ. Tedy:
I ne-svoboda je BYTÍ v převrácenosti ve věc! I ne-svoboda je „způsob bytí“, avšak OPAČNÝ vůči svobodě NA (a „přes“ něj) ROZHRANÍ „bytost/věc“.
* * *
… ale co s tím naděláme = kde se VLASNĚ ta „ne-svoboda bere“, když JSME původně a přirozeně zcela svobodnými bytostmi, že?
No, i to jsme tu již několikrát, v různých vůních a tónech „probírali“ – asi je to třeba, aby nám to „došlo“. Nedávno se „mi-tady“ jeden z hovořících vyjádřil asi takto:
„… ale věda a technika způsobila hlavně to, že nežijeme jako zvířata …“
… tento malebný výrok je vkutku dobrým odstrkem, pokud si domyslíme onu „vědu a techniku“ :-) … bohužel: … nejsme „zvířata“, a stejně bohužel: … nežijeme „jako zvířata“ – a v to je ta „drobná potíž“. Jsme lidé, jsme bytosti, se kterými „přišla“ ne-svoboda a uvrhávání do ne-svobody. Ona „zvířata“ jsou totiž svobodná VŽDY – přirozeně a samozřejmě tak, že NEMOHOU být nesvobodná, pokud nepřijde právě a jen člověk a ne-z-nesvobodní je, pokud nepřijde člověk a jejich přirozené a samozřejmé svobody je NEZBAVÍ.
Člověk, a tedy bohužel my sami, jsme „ZDROJEM“ ne-svobody, a to primárně nikoli své, nýbrž všeho jiného, s čím se setkáváme. Člověk není bytostí (tedy sám jsouce přirozeně a samozřejmě svobodný, jako každá jiná přirozená bytost) SVOBODY, jak si o sobě můžeme pateticky vyprávět, nýbrž bytostí NE-svobody – je bytostní, která bytostně Z-NE-svobodňuje jiné, BYTOSTNĚ zbavuje jiné svobody tak, že toto jiné převrací ve věc, protože právě toto převracení je jeho způsobem je sebezáchovy.
… zvířata jiné zabíjejí, člověk jiné zbavuje svobody …
… a tedy? …
… v možnosti zbavuje svobody i sebe sama, pokud ovšem samo toto zbavován svobody jiného není již samo-sebou zbavování SE vlastní svobody (toť otázka „pro příště“).
* * *
… principiální fungování ne-svobody? … jak-to-funguje?
… snadno, nic složitého:
… jste nesvobodní, pokud jste nuceni být PROTI své přirozenosti („CO“ přirozeně JSTE), a to bez ohledu na to, jaké možně vy-abstrahovatelné „vrstvy“ této Vaší mezně konkrétní, tedy singulární, přirozenosti jsou potlačeny, a tedy je jim bráněno, aby se uskutečňovaly a uskutečnily v tom, „JAK“ jste, a jaké takové „vrstvy“ byly „ponechány“ či jsou dokonce „podporovány“ či „zvýrazňovány“ …
… ne-svoboda (a tedy z-ne-svobodňování) je ve své funkci, ve svém „běhu“ potlačením JAKÝCHKOLI-KTERÝCHKOLI „z“ Vašich bytostných možností, bez ohledu na jejich obecnost a „úroveň“ této obecnosti …
… a jak si tuto svou nesvobodu „u-vědomujete“? … jak nám tato naše ne-svoboda, pokud jsme do ní byli uvrženi, ukazuje? … jak se nám „z-jevuje“ a „vy-jevuje“? … a jak jí „cítíme“? …
… přeci opět snadno a zcela „běžně“ – totiž tak, že si NEMŮŽEME „DĚLAT“, CO „CHCEME“ … takto „cítíme“, takto si „u-vědomujeme“ svou nesvobodu, avšak to NEZNAMENÁ, že toto JE nesvoboda a že svoboda je PRÁVĚ tohoto OPAKEM !!! … že svoboda je:
„… dělat si co chci …“
… ovšem ve skutečnosti máme „na mysli“ to, že nemůžeme být tím, „čím“ jsme, a tedy tak, „jak“ bychom měli být: … „tak“ bychom totiž BÝT i „chtěli“ být, ale nemůžeme, protože JSME jinak … totiž tak, JAK nás někdo jiný NUTÍ, čímž nás naší svobody zbavuje.
… proč „někdo jiný“? … jistě: … pokud jsme věcí začleněnou a fungující do systémů jiných věcí, pak se nám může i zdát, že to, co nás nutí, je „něco“, a nikoli „někdo“. Ale to je „věcný“ omyl „věci“ :-) … to je třeba také stále opakovat, protože nám to vskutku často „vypadává“.
… že tímto „někým jiným“ můžeme být, za určitých okolností, i my sami? … ale jistě, jak by ne! Pokud se totiž se svým věcným začleněním (sebe jakožto věci) do oněch systémů spousty jiných věcí a jejich fungování IDENTIFIKUJI, pak se mohu tím, kdo se SPOLU-zbavuje své svobody SÁM tím, že sám ze sebe SPOLU-dělá tu věc, kterou je. Ale to je komplikace, kterou opravdu necháme „na-příště“ … :-)
* * *
… vidíme to? (!!!) …
… vrátili jsme se, oním: „obloukem“, k našemu řečovému východisku z úvodu tohoto textíku. Svoboda není „o“ žádném „chtění“, a tedy ani o žádné „volbě“ stejně, jako „o“ obojím není ani ne-svoboda. Svoboda i ne-svoboda jsou „o“ bytí – ve svém „chtění“ („vůli“) a ve svých „volbách“ (či přesněji: v „důvodech“ svých „voleb“) se o svobodě i ne-svobodě pouze „do-zvídáme“, činíme je takto „vědomými“, a tedy setkáváme se s nimi, a tedy:
… se k obojímu, v naší a vždy v naší zcela konkrétní situaci, nějakým způsobem „z“ tohoto „u-vědomění“ (a tedy setkání se) CHOVÁME … jednáme, činíme …
… kus řeči:
Hmmm, (draculka – Mail – WWW) Vloženo 08.10.2006, 05:26:43
tak to jsem vážně zvědavá na to pokračování. Ptala bych se, ale počkám si… :-)
