11.11.2005
GeoNický Slovníček
… další relevantní hesla: bytost a věc
Realita je funkční celek dílčích věcí, a tedy v zásadě: generální věc.
Něco takového můžeme směle říci, protože i přes to, že realita jakožto funkční celek věcí je značně nepřehledná (to jest nelze jí „jen tak“ přehlédnout – a to ani z žádné rozhledny), tak je stále jakožto tento celek celkem konečným, omezeným a vymezeným. Přesto ovšem, obzvláště v našem stavu reality, již nemůžeme ani zdaleka říci, že realitu můžeme uchopit jako jakoukoli věc dílčí, jež je do celku jejího fungování námi začleněna.
Pro snadnější pochopení:
… vezměme si pro náš dnešek velmi vhodnou exemplární věc: počítač.
Každý základní kurz výpočetní techniky začíná vcelku jednoduchými definicemi a rozlišeními – třeba tím, že máme dvě základní a význačné „vrstvy“ takového osobního počítače, totiž hardware a software. Ale každý adept takového kurzu poznenáhlu zjistí, že „věc“ není zas tak jednoduchá – množí se další vrstvy a mezi vrstvy a skládají se vedle sebe další subsystémy se svými jinými vrstvami a podvrstvami. A to jsme tatím pouze u „statických“ definic. Když dospějeme k popisům samotného fungování, pak se může velmi brzo „ztratit“ nejenom adept kurzu, nýbrž i jeho učitel. A to nikoli proto, že by tento učitel nebyl dostatečně kvalifikovaný na vedení takového základního kurzu, nýbrž proto, že věc je prostě složitá – i když se to na první pohled nemusí zdát.
… ale nechejme příkladů … :-)
Realita je jakožto celek komplexní strukturou funkčních poukazů – či chceme-li věcných funkcí.
… z definice věci tušíme, že věci jsou si vzájemně, v možných prolínajících se vrstvách a vektorech, funkčním vstupem a výstupem. Právě tyto funkční vztahy tvoří z reality onen výše zmíněný celek – každá věc „se“ vztahuje na straně jedné ke svým vstupům a na straně druhé ke svým výstupům. Věc je tak do svých funkcí pevně začleněna a tvoří svá zřetelná funkční rozhranní, podél kterých pak můžeme relativně velmi přesně určovat, „kde“ jedna věc „končí“ a kde „začíná“. Je tomu tak jednoduše proto, že dílčí celky reality, to jest jednotlivé věci, jsou naším výtvorem, a tudíž je dokážeme relativně přesně „dislokovat“ právě podle rozhranní, která jsme sami vytvořili. I když tedy nejsme schopni okamžitě přehlédnout celek reality, tak jsme velmi bezpečně schopni sledovat její „cesty“ – její funkční vektory „od“ jedné věci k druhé, od jednoho subsystému k druhému, což je samo nezbytné k tomu, aby realita jakožto celek vůbec mohla existovat, protože z definice věci víme, že nemá žádné své bytí a bytí tím a tím, a tudíž musí být stále v tomto svém bytí a bytí tím a tím udržována, čili: „opravována“ a ve svých částech nahrazována. Odtud realita musí být „u-držována-při“ svém bytí, jinak se nutně rozpadá a zaniká.
Realita je jakožto celek původně a přirozeně podřízena bytosti, jež jí vytvořila a která jí udržuje při její existenci.
… realita jakožto generální věc není sama „od“ sebe a „v“ sobě. Je „od“ nás a „veskrze“ nás. Je nám tudíž původně a přirozeně – ontologicky podřízena. Realita je tak v zásadě, původně a přirozeně ontologicky „slabší vrstvou“ jsoucího, přičemž sama tato „slabost“ je uvnitř reality zjistitelná jako rozčleněná a hierarchicky odstupňovaná. A to nás vedě k další definiční tezi.
I člověk samotný je součástí reality, kterou vytvořil a vytváří, a to nikoli náhodně, nýbrž vzhledem ke své vlastní přirozené bytostnosti – nutně.
… člověk je primárně začleněn do své reality jako její tvůrce – jakožto základní a výchozí funkční vstup. Ovšem není jediným takovým vstupem. Je zde ještě druhý, neméně významný – totiž: ostatní bytosti, se kterými se předchůdně setkáváme v přirozeném světě. Ty jsou totiž „materiálem“ našeho vytváření věcí. Přetváříme jiné bytosti přirozeného světa ve své věci – zmocňujeme se jejich vlastních bytostných sil, kterých se nám samotným nedostává, a ohýbáme je k sobě jakožto účelu. Nezabíjíme tedy pouze jiné bytosti tak, jak to činí ony – za účelem absorpce jiného „těla“ jakožto zdroje „materiálu“ a „energie“ potřebných k reprodukci jejich vlastního bezprostředního života. Naším prostředečním „cílem“ je zmocnit se nejdříve jejich bytostných sil v jejich „běhu“, v jejich vynakládání, tak abychom si teprve prostřednictvím těchto cizích ovládnutých bytostných sil obstarali to, co si všechny jiné bytosti obstarávají bezprostředně a přímo.
Proč takto činíme? No protože jinak nemůžeme – naší specificky lidskou silou je totiž jen a pouze právě tato „schopnost“, takto „síla“ ohýbat k sobě, a tedy zcizovat, bytostné síly jiných.
Jakožto „tvůrce“ tak člověk stojí na samotném počátku funkčního řetězce celku reality, a odtud i jakožto její konečný účel, ke kterému se jak celek, tak jednotlivé „proudy“ reality až na „atom“ jednotlivých věcí, „ohýbá zpět“. Ovšem to samozřejmě není jediná „pozice“ člověka ve své realitě – je zde ještě druhá.
I když je člověk vždy primárně původním funkční vstupem a konečným účelem reality, pak nutně vstupuje i do funkcí, v nichž je nejenom vstupem, nýbrž i výstupem, a tudíž účelem pouze prostředečním a zprostředkujícím.
Práme se: „Jaký je účel této věci?“, či: „K čemu tato věc je?“ – a pokud se nám dostane odpovědi, pak nám to zpravidla stačí – Kladivo je k zatloukání hřebíků. Slepice ke snášení vajec a na maso. Ovšem už si neuvědomujeme, že tyto účely jsou jen prostředeční a že konečným účelem kladiva i slepice jakožto věcí jsme my sami, protože jsme to my, kdo potřebuje zatlučené hřebíky a kdo potřebuje ona vajíčka a maso. Tyto řetězce zprostředkujících účelů mohou být velmi dlouhé a spletité, skroužené vzájemně do sebe do korelativních celků, avšak jakožto konečný účel stojí vždy člověk. U věcí uvnitř těchto funkčně-účelových „toků“ se tak vždy pohybujeme v interpretační dualitě – můžeme kteroukoli věc buď myslet jako dílčí účel vzhledem k jejím vstupům, anebo jako cosi čemu je účelem vzhledem k jeho výstupům, a to aniž by se tyto interpretace jakkoli vylučovaly. Platným však stále zůstává, že jediným, kdo takto dualitně být interpretován nemůže je pouze a jen člověk samotný – ten je koneckonců vždy jen účelem a vstupem něčeho jiného, a nikdy výstupem jiného, jež by mu bylo účelem.
I člověk může být věcí – totiž subjektem.
Máme tedy primární rozhranní, totiž rozhranní mezi bytostí a věcí, a tedy mezi přirozeným světem a realitou. Vyvstává mám zde však další diference, další rozhranní, a to v realitě samotné. Skutečnost, že člověk je vždy již a předchůdně tvůrcem reality, a jakožto takový není jakožto přirozená bytost žádnou věcí, totiž nijak nevylučuje, aby se „stal“, aby sám sebe přetvořil ve velmi specifickou věc, jež se od ostatních věcí zásadně liší. Takovouto věcí však bude vždy již až následně, a tedy druhotně – to jest věcí sebe sama.
Mluvíme tak o „subjektu“ (pod-mětu) a „objektu“ (před-mětu). Obojí je jakýmsi „*-jektem“ – to jest „vrhem“ či „mětem“ od slovesa „metat“. Jsme to my, kdo obojí tvoří, vytváří, a tedy „vrhá“, avšak zásadně odlišným způsobem. Jestliže „ob-jekt“ vrháme „před-sebe“, a to tak, že se tím ocitne před námi, pak sebe jakožto „sub-jekt“ vrháme „pod-sebe“, a to tak, že se takto, jakožto subjekt ocitáme nikoli „před“ sebou, nýbrž jaksi „pod“ sebou. Toto „pod“ značí, že narozdíl od objektu, nemáme subjekt „na očích“, že k němu nejsme „přivráceni“. Naopak: je mimo naše „zorné pole“.
Subjekt je v zásadě „prázdný svazek“, „svorník“ našich věcných funkcí uvnitř námi vytvářené reality, a jakožto tento „prázdný svazek“ a jen jakožto on jsme uvnitř reality věcí – to jest čímsi, co je nejenom účelem, nýbrž i jiná věc (anebo také my sami či jiný člověk) je jeho účelem, a co je nejenom funkčním vstupem, nýbrž i funkčním výstupem. Subjekt je tak naším zvěcnělým „jino-bytím“, jež není „v“ sobě samém a „ze“ sebe samotného, nýbrž jen a jen „z“ nás a prostřednictvím nás jakožto přirozených bytostí.
Máme tak základní rozhranní mezi bytostí a věcí, a tedy mezi přirozeným světem a realitou jakožto celkem. Avšak „ukázáním se“ subjektu a objektu nám vyvstává další důležitá diference a rozhranní uvnitř reality samotné. Subjekt jakožto specificky lidská věc totiž zaujímá jakousi „středovou“ polohu v hierarchii ontologické „síly“ mezi bytostí a a objektem – prostředeční polohu jak v interpretaci funkční, tak té účelové. Subjekt je věc, která zprostředkovává bytí a bytí tím a tím objektu, a nikoli naopak, že by objekt totéž zprostředkovával subjektu. Objekt je tak věcí ontologicky „slabší“, než je „subjekt“ – subjekt je zakládán objektem a jakožto takový je subjekt účelem objektu a objekt funkcí subjektu, a nikdy opačně.
I subjekt může být objektem.
Ale aby to nebylo tak jednoduché. Subjekt „nevidíme“ – musíme si ho učinit objektem, abychom ho „uviděli“. Musíme takříkajíc „pohlédnout-pod-sebe“ a dostat tak to, co je „pod“ námi, „před“ nás. Je to podobně :-), jako když máte něco přímo pod nohama, také se musíte sklonit a případně a pravidelně ustoupit. Ovšem takto se dostáváme k sobě samotným jakožto k subjektům – k subjektům po výtce: svou tvořivou sebe proměnou v objektivizovaný subjekt.
Ovšem takto samozřejmě nejsme, jakožto věci v kontextu reality – to mějme na mysli – pro druhé lidi, ani tak nejsou druzí lidé pro nás. Druzí lidé a my pro druhé lidi jsme naopak subjektivizovaným objektem. Přikládáme druhým lidem stejnou subjektivitu, kterou objevujeme „pod“ sebou, když ji učiníme svým objektem.
Hierarchie reality se nám tak dále rozrůstá a zpestřuje – tentokrát ovšem v samotném obecném „poli“ subjektivity. Je vždy, pro nás jakožto přirozenou bytost, jeden jediný „čistý“ subjekt – totiž my sami. A tato velmi specifická věc, je nám pak přístupná jakožto subjekt objektivizovaný, což každý provádíme v tom aktu, který nazýváme slovem: „reflexe“ – to jest v onom „ustoupení-a-pohlédnutí-pod-sebe“, jež jsme zmínili výše. Teprve toto „odhalení“ nám pak otevírá „vidění“ druhých lidí jakožto subjektivizovaných objektů, jež se liší od objektů „čistých“ – to jest věcí ne-lidských a mimo-lidských.
Člověk nemůže být „čistým“ objektem stejně, jako jím může být, být v něj přetvořena, jen a pouze bytost ne-lidská a mimo-lidská.
Hmmm … není to divné, takový „čistý“ objekt? Jistě, že je. Zde se projevuje ná druhový „šovinismus“ a „rasizmus“ – všem ne-lidskému a mimo-lidském onu subjektivizaci upíráme. Nepřikládáme mu jí. Subjektivita, lhostejno v jaké „síle“ na ontologické „stupnici“ („čistý“ subjekt->objektivizovaný subjekt->subjektivizovaný objekt), dle nás patří pouze a jen člověku, a její absence pro nás značí „čistou“ věc jakožto „čistý“ objekt.
Tento náš druhový „šovinismus“ a „rasizmus“, je dán samotným rozhranním mezi bytostí a věcí. Člověk jakožto bytost totiž potencionálně proměňuje ve své věci cokoli, avšak sám se jakožto tvůrce věci ve věc proměnit nemůže. Člověk tak eo ipso ve své možnosti zvěcnit cokoli vyhrazuje bytostnost pouze sobě samotnému a identifikuje ji s lidskostí. Odtud naše lidské představy o sobě jakožto privilegované bytosti, jakožto o bytosti, jež jediná má „duši“, „rozum“ a tak podobně. To vše, vzato do důsledku je jakousi přirozenou lidskou „ideologií“. Ale to je již jiná „vrstva“, kterou se budeme v budoucnosti zabývat v hesle: „Kultura“.
Na druhé straně ovšem zdaleka vždy, za všech okolností, neplatí to, že člověk nikdy zcela nezvěcňuje jiného člověka do podoby „čisté“ věci. O tom nás lehko přesvědčí lidské dějiny i naše aktuální současnost. Ovšem i to je „písnička“, kterou se budeme zabývat opět v jiném hesle našeho Slovníčku, totiž v hesle: „Civilizace“.
… protože civilizace a kultura nám budou dalšími základními „vrstvami“ reality.
… další relevantní hesla: bytost a věc
Vyrobil: geon 11.11.2005, 20:47:00
… kus řeči:
(Wu – Mail – WWW) Vloženo 15.11.2005, 19:05:07
Jak nazýváš to, z čeho bytosti vyrábějí věci? Je to přirozený svět?
Objekt a subjekt, to mě zaujalo. Jen mi trochu unikl rozdíl mezi objektem a věcí, je tam v Tvém pojetí nějaká nuance, nebo je to totéž?
ReWu … nuance tam samozřejmě je … :-) (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 15.11.2005, 20:42:09
… ale zdaleka to není „jenom“ mé „pojetí“ … to určitě ne, to bych si přivlastňoval něco, co mi rozhodně nepatří … !! :-) …
***
… subjekt a objekt jsou „druhy“ věci, které:
1/ … vytváříme odlišným způsobem …
2/ … a vytváříme z odlišného „materiálu“ ..
…v tomto „slovníčkovém heslu“ je ten rozdíl naznačen …
… a teďka z „rezervou“ je to „trochu složitější“, ale to tady není asi důležité, o tom se dají napsat celé knihy :-), tedy:
… subjekt je taková, jak vstupuji jakožto věc do reality já, a samozřejmě i ostatní lidé … je to specificky „lidská věc“ – či přesněji „věcný člověk“ jakožto svazek věcných funkcí …
… objekt je primárně „čistá“ věc, jakožto vše to, co jest jakožto věc ne-lidského a mimo-lidského původu …
… ovšem:
… v reflexi nacházíme jiné lidi „na straně“ objektivní /spolu-s jinými objekty a tak-jako jiné objekty/ …
… co to je? jak to je? proč to je?
… v reflexi /v uvědomění přímého „postoje“/ odhaluji /činím si objektem/ jakožto subjekt pouze jen a jen sebe … nikoli cokoli jiné … ostud onen „objektivizovaný subjekt“ -> když třeba přemýšlí o tom, jak jsem něco dělal -> přemýšlím o sobe jakožto o nějaké „věci“, jež je mi takto reflexivně objektem, i když je to subjekt …
… ostatním lidem pak v téže reflexi subjektivitu pouze jakoby „přikládám“ … jakoby „jen-predikuji“, i když mi vyvstávají jako objekty … odtud onen subjektivizovaný objekt …
… a tak se otevírá ontologická hierarchie uvnitř reality, v nichž mají věci různou „sílu“ bytí … od nejsilnějšího k nejslabšímu:
… subjekt -> objektivizovaný subjekt -> subjektivizovaný objekt -> objekt …
… toto vše jsou věci, avšak odlišné ve své „síle“ bytí …
***
… argumentace kolem všeho tohoto je velmi, jak jsem řekl, složitá, avšak pokud člověk neuvízne v nějaké metafyzické „slepé uličce“, pak je vcelku podporována přímým pozorováním, a to dolova, toho, jak se Ty sám v realitě „pohybuješ“ a jak v ní jednotlivé „kategorie“ (i když to žádné „kategorie“ nejsou … spíše „existenciály“) věcí rozlišuješ …
… poznámka 1:
… k tomu „přikládání“ subjektivity: … v určitých vrstvách reality jsi subjektivitou, je Ti přikládána, v jích nikoli … tu jsme subjekty práva, tu ně … tu jsme subjekty v nějaké řízení, tu ne, v určitém oboru smíme mluvit „k věci“, a tudíž zde jsme subjekty, tu „k věci“ mluvit nesmíme, a tudíž zde nejsme subjekty – a můžeme se zde vyskytnou i jako „čisté“ objekty … třeba v nemocnici, kde s námi něco dělají, ale povětšinou „do toho nemáme co říkat“ … a to je ten lepší případ …
… poznámka 1:
… je třeba mít na paměti, že tyto věcné hierarchie, která jsou samozřejmě daleko složitější /až téměž k nepřehlédnutelné komplexnosti/, nenají nic společného s tím, co máme na mysli jako přirozený svět. Je tudíž třeba si dát pozor na konfúze a případnou záměnu či redukci přirozeného světa v hirarchii věcí – to právě dělá metafyzika, ale bohužel i věda … o takzvaném „běžném vědomí“ ani nemluvím … ale to už je jiná „věc“ … :-)
ReWu2 – já hlava děravá – (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 15.11.2005, 20:53:06
… ta první poznámka:
… jistě, co jiného … z čeho jiného děláme, konec konců, naše věci? … z „kusů“ přirozeného světa, z jiných bytostí … vše, k čemu se pravidelně chováme jakožto věcem, a to zpravidla jako k „čistým“ objektům … není těmito věcmi „od přírody“ … musí je ve věc přetvořit .. byť zcela minimálně tak, že je předchůdně pochopíme třeba jen jako námi zatím nedotknutý „zdroj“ … už prostým poznáním /třeba a hlavně vědeckých a vědotechnickým/ je přirozené, to jest bytost, převrácena v naší věc, která je nám jakožto věc k dispozici … již samo poznání nám činí ostatní bytosti „disponibilní“ jakožto věci … to jest: ještě jsme se něčeho ani nedotkli, a už se chováme agresivně … už naše lidské poznání je zvěcňující agresí … :-( … hmmmm ….
(Wu – Mail – WWW) Vloženo 16.11.2005, 09:26:31
Díky za upřesnění. Vidím v tom podobnost s učením východních mudrců, kteří říkají „co je to já?“. Jak se za tím já obracíme, vlastně objektivizujeme subjekt, čímž ale opět potřebujeme další subjekt a „já“ nám utíká mezi prsty.
ReWu3 (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 16.11.2005, 18:18:37
… východní mudrci nebyli žádní „pitomci“ … pokud se jim samozřejmě nepodařilo uvařit nějaká reduktivně metafyzická radost – totiž třeba redukce „já“ na „subjekt“ -> subjekt není „já“ … je to jenom způsob věci, který z „já“ děláme … subjekt je náš produkt, který si pak dokážeme navíc ještě objektivisovat … „položit“ v reflexi „na stranu“ objektu …
… ono „já“ skutečně uniká nejenom úplnému zvěcnění (proměnu ve věc), nýbrž vždy uniká objektivizaci v reflexi … vždy zde je jenom „dílem“ či „vrstvou“ – jen v určitém výběru funkcí, který jsme definovali … a každá další reflexe, či její další vrstva, produkuje „nové“ vrstvy subjektu a nový „aktuální“ reflektující subjekt „na vrcholu“ …
… zde je pak samozřejmě další prostor pro různé redukce a triky, kterých jsou plné knížky s dějinami filosofii a kultury obecně …
***
… základním trikem „orientálních“ náboženství, která se toho dotýkají a pracují s tím, je identifikace já a subjektu. Jistě i evropská filosofie tak v mnoha případech činila, avšak naše náboženství nikoliv … naše evropské náboženství, kromě jejích esoterických a exkluzivních verzí ukrytých v hloubce klášterů, se takovými „věcmi“ vcelku nezabýval a nestál na něm. Dokonce bylo takové myšlení a praktické počínání, protože vždy šlo o mystickou praxi, považováno za zdroj hereze.
… trik orientu?
… pokud se přestaneš objektivizovat jakožto subjekt (objektivizovaný subjekt), pak subjekt jakoby „zmizí“ a s ním opět jakoby „zmizí“ i Tvé já …
… s tím přestaneš přikládat druhým lidem jejích subjektivitu jakožto subjektivizovaným objektům, čímž „zmizí“ i tyto subjekty, a tedy i já …
… jistě, ale co je to svět bez já? … co je to horizont bez jeho středu?
… hmmm … svět jakoby mizí, ztrácí svou původní „konzistenci“ a otevírá se jako cosi zcela jiného – jakožto fantaskní iluze, kterou skutečně můžeš, po absolvovaném „mystickém“ tréninku – náležitě „přetvořen“ – prožívat …
… a jak to tato náboženství řeší generálně … metafyzicky „za“ touto iluzí je cosi „pravého“. V případě buddhismu, který je, snad spolu s džinismem, výjimkou – „za“ není NIC. V případě ostatních je tam nějaká struktura „pravého světa“ – což v případě například hinduismu (generálně védánty jakožto základní promyšlené koncepce) může nabrat docela slušně bombastický systém, na který ani všechny systémy evropské nemají :-). Dle mého mínění není „čisté“ praktické mystiky – každá mystika má svou scholastiku – a to i „mystika“ buddhistická, a je mí líto i třeba ta zenová, i když buddhismus je vskutku velmi zvláštní tvor tohoto zvířetníku
.. tedy generální „problém“? … identifikace přirozeného a reality, a z toho plynoucí zmatky a triky … a patří se i evropská věda, ne že ne … :-) … vždyť i naše věda se snaží o něco takového, jako je „sublimace subjektu“ – „sublimace subkejtivity“, a tedy „získání objektivity“ – v provnání s orientálními mystiky je to ovšem velmi zaostalá „snaha“, to uznávám … :-)
… ovšem tak to „vidím já“, to je svatá pravda … :-)
(Wu – Mail – WWW) Vloženo 18.11.2005, 09:12:19
Fajn. A to všechno, co tu popisuješ, věci, realitu, subjekt a objekt, všechno je vztaženo k bytosti. Přirozený svět Tě vůbec nezajímá? Nebo je nepoznatelný? Jak to vidíš? Jaké má místo v Tvém pojetí vesmíru? :)
ReWu4 (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 18.11.2005, 18:57:36
… wu :-) … toto „heslo slovníčku“ se jmenuje „realita“, a tudíž je mluveno o realitě …
…. jak jsi přišel na ty podivné otázky:
„Přirozený svět Tě vůbec nezajímá? Nebo je nepoznatelný? Jak to vidíš? Jaké má místo v Tvém pojetí vesmíru?“
… sice to patří do jiného hesla, ale:
… přirozený svět není od nějakého „zajímání“, není od nějakého „poznávání“ a už vůbec nepatří do nějakého pojetí vesmíru … přirozený svět je „od“ bytí … a o bytí „v“ něm běží …
… přirozený svět je k nějakému našemu vědění zcela irelevantní … předchází mu, a naopak: jakékoli naše „vědění“ je v přirozeném světě založeno …
… „místo ve vesmíru“ … svět NENÍ nitrosvětský, přeci … „neprobírali“ jsme to už někde?
***
… naše „vědění“, naše „zajímání“, naše „pojetí“ jsou vždy již zvěcňující … svět /přirozený svět/ není ani konečnou bytostí „zevnitř“ svět, natož aby byl jakoukoli věcí …
… chceš-li svět jakožto nějakou „věc“, jakožto nějakou „krabici od bot“, které se říká „vesmír“, pak Ti opravdu nemůžu sloužit … v tomto smyslu není přirozený svět doslova: NIC … :-) :-( … bohužel: nemám žádné „pojetí vesmíru“ a je to právě to, čemu se „vyhývám“ a pracně hledám „metodu“, jak se stavění jakýchkoli „pojetí vesmíru“ efektivně vyhnout …
ReWu4 – PS: (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 18.11.2005, 19:10:05
… asi si nerozumíme … zkusím napsat „hesla“ – „Reflexe“ ale „Přirozený svět“, ale musím si dobře promyslet formulaci … malý „prostor“ = těžká formulace = dobrý tréning … :-)
(Wu – Mail – WWW) Vloženo 18.11.2005, 22:39:50
Ty podivné otázky mě přirozeně napadají, neboť jsem absolvoval mnoho a mnoho Scientofixních přednášek, tudíž mě zajímá, jak tyhle věci vidí Polopatix. Jak k němu zapadají, jestli vůbec. No, vlastně, u něj je to jasné, raději si čte na zápraží, ale zajímá mě Geonixův pohled :). takže bych za těmi otázkami nehledal snahu oponovat, ani to že bych chtěl vesmír jako krabici s botama :)
Ta hesla určitě napiš :) Polopatix můj vzor :)
ReWu5 (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 19.11.2005, 02:40:30
…napsal jsem Ti heslo: „reflexe“ …
… že by to trochu „pomohlo“ našemu srozumění? … doufám, že ano? :-)
