Omlouvám se, že některé odkazy a některé hovory již nejsou dohledatelné … bm
17.01.2007
Q … II …
… čili: … „queer magazín“ … echhhhh …. :-(
http://www.ceskatelevize.cz/program/detail.php?nzv=Q
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10121061347-q.html
… podívejte se, pokud jste neviděli … (!) …
… a teď to přijde:
… „na čem“ a „v čem“ stojí vše to, o čem byla řeč v minulém dílu tohoto „čtyřdílu“? „V“ čem „koření“ celý ten „řetězec“ ve své celistvosti a nedílnosti?
Ale jak by ne: … „v“ rozhraní diference „muže“ a „ženy“, „mužského“ a „ženského“ … jakožto: „já“ a „Ty“.
„Tam“ a „nikde jinde“ … (!!!) … „mimo“ toto rozhraní mizí lidská existence, lidská individualita, konkrétní a individuální lidské bytí, lidský čas a časovost … – … člověk se „ztrácí“ a „mizí“ …
… homosexualita je tak jistě hrozivá „věc“ … je to hrozivá nedostatečnost, hrozivé poškození a privace. Existuje snad ještě hrozivější, totiž ona skupina „duševních nemocí“, jež také mají cosi společného s lidskou identitou – s její takovou či onakou absencí, nemožností ustavit se a vyslovit. A tedy a opět:
… s absencí lásky …
… ovšem: …
… nejsou všechny takzvané „duševní nemoci“ právě, tak či onak, a vždy takovou absencí či privací? … Nu: … od toho zde máme psychology a psychiatry, aby nám na takovou otázku zkusili odpovědět, ale já se domnívám, že tomu tak je.
Homosexualita však pravděpodobně není takzvanou „duševní chorobou“, nýbrž, dle mého může být její příčinou, pokud zvolíme za své „kauzální“ uvažování. Homosexualita jistě nebrání svému „nositeli“ zamilovat se a milovat někoho jiného, bohužel ovšem „špatného“ – někoho stejného pohlaví, a v tom tkví ona zásadní potíž. Jde totiž vždy a nutně o lásku, která sice může být vyslovena v nějaké „sexualitě“, avšak to je doslova:
… vše …
… homosexuální láska nutně končí „jen sexem“ a nikam „jinam“ nemůže pokračovat, nemůže počít dítě, a tak ustavit rodinu – může sice vytvořit privativní podobu soukromí, avšak toto soukromí v rodinu nikdy nepřeroste, a tudíž nemůže být ani pokračováním „předchozího“ lidského času, ani založením nového, a tedy nemůže být ani „završením“, ani „započetím“. Homosexualita tak není doslova „ontologickou katastrofou“ jenom pro samotného jejího „nositele“, nýbrž i pro jeho rodiče a do značné míry i prarodiče, protože v ní daný konkrétní lidský čas končí v nenaplnění a v necelosti …
… a to je jistě děsivé, lhostejno, zda si to takto přímo či nepřímo homosexualitou trpící uvědomují či nikoliv.
Obelháváme se „skálopevným tvrzením“, že homosexualita není nemoc. Dle mého mínění, po snaživých úvahách, ale nemocí je – nemocí z nejstrašnějších a nejděsivějších, i když její hrůza nemusí být „zjevnou“. Ovšem zároveň se domnívám, že je takovou nemocí, která asi, zatím, překračuje možnosti pojmového aparátu medicíny. Jistě: … hledají se příčiny v hormonálních procesech v ranném stadiu života, v jistých, ne příliš přesně uchopených, genetických určeních, ale i současní lékaři konstatují, že takto se homosexualita stává trvalou a integrální „součástí“ jí postiženého jedince, a následně ji nekvalifikují jako „nemoc“ dle svých medicínských měřítek, i když mě osobně není jasné, proč takto činí. Snad proto, že současní lékaři prostě nemají (pokud opomineme tu skutečnost, že nechtějí být „politicky nekorektní“) „rádi“ nemoci, jejichž „příčinu“ neznají a nejsou ji, „zatím“, schopni spolehlivě, či alespoň prokazatelně a vykazatelně, určit – i když ji nejsou schopni léčit.
*
… tedy: … „léčba“ … je-li „něco“ nemocí, pak by měla být hledána „léčba“, ne?
Primárně nás napadne zpětná změna „sexuální orientace“ jako jediná skutečná léčba, jež přichází v úvahu. Ovšem jak jsme přesvědčováni, tak cosi takového není ani možné, ani lidsky soucitné, a tedy, zcela „subjektivně“: … morální.
… co tedy? … zbývá nějaká „kompenzace subjektivních obtíží“, jakási „protetika“, nemýlím se?
Lásky jsou homosexuálové schopni – zde není problém. „Protetický“ sex si homosexualitou postižení „vynalezli“ sami, v tom také není potíž. Potíží, a to v zásadě nepřekonatelnou, je ovšem to, že tyto sexuální aktivity nevedou a nemohou vést k „podstatnému“ – k početí dítěte, těhotenství a narození dítěte.
Dítě jako „protéza“?
To je vskutku přízračné! Můžete sice namítnout, že přeci existují neplodné heterosexuální páry, které adoptují a vychovávají cizí děti – „jako-by-byly-jejich“. Jistě: … ale tyto páry nejsou plodnými AKTUÁLNĚ, nikoli „v“ MOŽNOSTI – a to je zásadní rozdíl. Být neplodným v možnosti je něčím zcela odlišným od bytí neplodným aktuálně – jestliže homosexuální pár je neplodný „z principu“, protože možnost plodit děti jednoduše nemá, pak heterosexuální pár je neplodný jenom proto, že jeho možnost (schopnost) zplodit dítě byla poškozena tak, že nemůže být uvedena ve skutečnost. „To“, co je u neplodného heterosexuálního páru pouze poškozeno, je v případě páru homosexuálního zcela a zásadně, a zcela přirozeně a tedy „zdravě“, NEPŘÍTOMNO tak, že zde ani nemůže, a nikdy nemohlo, být. A tedy:
… homosexuální pár není, stran své neplodnosti, NEMOCNÝ … nýbrž zcela ZDRAVÝ, a je tedy zcela „zdravé“ a „v pořádku“, že nemůže „mít“ dítě.
Homosexuální „pár“ je nemocný jako homosexuální, nikoli svou neplodností, zatímco neplodný heterosexuální pár je nemocný svou neplodností, avšak jakožto lidský pár je zcela zdravý. Odtud a v zásadě nelze smysluplně chápat homosexuální pár jako „neplodný“, protože mu ani pozitivní atribut „plodnosti“ nemůže příslušet. Homosexuální pár je nemocný jakožto lidský pár – z hlediska plodnosti je párem zcela zdravým, to jest:
… neplodným.
Adoptované „dítě“ tak vlastně není homosexuálnímu páru „protézou“ vzhledem k jejich neplodnosti, protože mu v zásadě žádná, aktuální, plodnost nechybí. Takovouto „protézou“ je, vskutku, neplodnému heterosexuálnímu páru, který je pak sám „protézou“ postrádaných rodičů pro toto adoptované dítě – „protetika“ je tedy oboustranná, zrcadlově uskutečňující přirozené a zdravé možnosti obou „stran“. V této oboustrannosti se pak ukazuje oprávněnost, smysluplnost a ne-proti-přirozenost takové „heterosexuální“ adopce. V případě „páru“ homosexuálního je jakákoli adopce dítěte nejenom neoprávněná, nýbrž zcela a bez zbytku nesmyslná, protože by tím „dostával“ NÁHRADOU „cosi“, co nikdy nemohl a nemůže „mít“ a co mu ani nijak přirozeně nemohlo „patřit“ a „nepatří“. Skutečnost, že homosexuální páry nemají děti … je zcela a beze zbytku v pořádku, i když tím tyto páry, jakožto lidská individua, jistě velmi trpí, což ovšem nijak neřeší dotaz, zda homosexuální páry „mohou“ adoptovat děti, či nikoliv.
*
Smí tedy homosexuální páry adoptovat děti?
Dle mého mínění: … nemohou a nesmí. Důvody? … kromě těch, které byly již vysloveny? Jeden a podstatný:
… homosexuál z principu nikdy nemůže být „celý“ člověk.
Podivné, že ano? Ale zas-tak-ne! „Vtip“ je v tom, že ani heterosexuál, jakožto „mužské“ či „ženské“ individuum, není „celý“ člověk. Identita člověka netkví v nějaké samostojné „identitě vědomí“ – i ta je totiž identitou setkávajících se … nejméně dvou. Lidská dospělost má svůj „počátek“ v identitě muže a ženy jakožto konkrétních individuí, jež dosud byli jakožto „individuace druhu“ individui „abstraktními“, a tedy: …
… v lásce ŽENY a MUŽE … (!!!) …
… zde se člověk, jak by řekl křesťan: … „znovu rodí“, či přesněji: … „konečně rodí“, jak zdánlivě „pateticky“ a „básnicky“ řečeno: „z lásky“. Ovšem nikoli „z lásky Boží“, jak by o pět řekl křesťan, nýbrž ze zcela „obyčejné“ lidské MEZI-pohlavní , čili „pohlavní“ lásky. „Básnickost“ tohoto konstatování je jenom zdánlivá: … Je lidsky přirozenou DANOSTÍ (!!!), že člověk je jakožto druh „rozložen“ DO DVOU POHLAVÍ, teprve ve kterých je CELÝ – skutečný. Teprve „žena“ A „muž“ jsou dospělým, celým člověkem, nikoli:
… „žena“ I „muž“ … (!!!)
„Proč“ tomu tak je? … Nevím … A má smyl se po takovém „proč“ tázat? … Domnívám se, že nikoliv.
Danost lidské pohlavní diference, tedy: diference SUB-DRUHOVÉ (!), nás předchází, a to „ZCELA“, a je tedy: … PŘIROZENOU (!). Skutečnost, že lidská skutečnost, a tedy celost, uskutečňuje, a to ontologickou „událostí identity“, „PŘES“ tuto diferenci … A JEN PŘES TUTO DIFERENCI (!!!) … je tak rovněž takto předchůdnou, a tedy přirozenou. „Abstraktní jednotlivec“, který NEMÁ MOŽNOST (z důvodu jakékoli své vnitřní deficience) uskutečnit svou identitu s jiným abstraktním jednotlivcem OPAČNÉHO pohlaví, tak „navždy“ zůstává tímtéž „abstraktním jednotlivcem“ – nemůže se „scelit“, nemůže dospět – a jakožto takovým JE, nutně a aktuálně:
… deficientním … a tuto deficienci nejenom prožívá a žije (a vyrovnává se s ní), nýbrž se zřetelně, zřetelně a ostře odráží v celku jeho života.
Totéž pak, samozřejmě, platí i pro homosexualitu a homosexuály stejně jako pro heterosexuály, a tím spíše je to platným pro:
… homosexuální „páry“ (!)
Vzato do důsledku není, zásadně, homosexuální pár ŽÁDNÝM lidský párem, jež byl dospělým a celistvým „člověkem“, kterým obě lidská individua dvojího pohlaví plně vstupují do lidské časovosti … ustavujíce „svůj“ čas … stejně, jako jednotliví homosexuálové, kteří tento pseudo-pár „tvoří“, „v“ něm nejsou a nemohou být plnými, skutečnými a dospělými lidmi.
Odtud je ovšem i homosexuální láska čímsi předem deficientním právě proto a především proto, že je událostí identity mezi jednotlivci téhož pohlaví – jde jenom o jakousi „nápodobu“ lásky, její nesmyslnou a nutně prázdnou vnějškovou „kopií“ – jak říkáme:
… jde o vždy-již „nenaplněnou lásku“.
I to, v jisté analogii, platí pro heterosexuály. I ti prožívají, zpravidla v čase dospívání, takové „prázdné nápodoby“ lásky, které se láskou nestaly. Tyto „nenaplněné“ a nevyplněné „lásky“ sice mohly být „emociálně“ silné a vypjaté, avšak nestaly se skutečností. V případě homosexuála je však tato „nenaplněnost“ předchůdně „platnou“ a nezměnitelnou daností.
… odpověď v našem dotazu po možnosti adopce dětí homosexuálními „páry“?
… nelze „dávat děti“ lidem předchůdně a definitivně „nedospělým“, lidem deficientním, a to hned dvěma najednou jakožto „kompenzační pomůcku“ jejich zásadně neodstranitelných potíží, které v „ne-existenci“ takového dítěte nekoření, a jež je tedy ani nemůže odstranit – v pravdě: „léčit“. Tato deficience a potíže by nutně, tak či onak, trvaly a pokračovaly, a to i v perverzní iluzi „rodiny“, která by byla takto vytvořena, přičemž adoptované dítě by takovému „prostředí“ bylo nejenom pasivně vystaveno, nýbrž by se stalo jeho zcela věcným prostředkem a následně i „aktivním“ aktérem, čímž by zcela nutně tuto patologii v jejím konkrétním celku akceptovalo jako integrální „součást“ svého života …
… jako jeho „východisko“ – ontické i ontologické, psychologicky a sociálně i jako existenciální rozvrh svého života.
Možné „výsledky“?
Nepředvídatelné, fantaskní … vždy nutně, tak či onak, perverzní, proti-přirozené.
*
… můžete ovšem opět namítnout:
… kolem sebe vidíme spoustu nedostatečných, láskypustých heterosexuálních pseudo-rodin, které děti plodí a mají je „v péči“, jež je fatálně destruktivní a zlonosná – proč by tedy sociálně-ekonomicky stabilní, kulturní a vzdělané homosexuální páry nemohly, v porovnání s těmito žalostnými torzy heterosexuálních rodin, zcela „úspěšně“ pečovat o adoptované dítě?
Jistě budete mít pravdu! Z hlediska ekonomicko(civilizačně)-kulturního by některé homosexuální páry zcela jistě mohly být velmi „úspěšnými“ a dobrými pěstouny. Ovšem adopce není pěstounství a rodina není jenom nějakým civilizačně-kulturním mechanismem, i když i jím zcela jistě je. Rodina má zcela nepopiratelně své stránky ontické, ve kterých může být „analyzována“ a „měřena“: … psychologickou, sociální, ekonomickou, výchovnou, kulturní, vzdělávací, avšak tyto „funkce“ nejsou jejím zdrojem a „základem“ …
… „tím“ a „v něm“ rodina je, a může být, jakožto uskutečnění, a vyslovení tohoto uskutečnění vzhledem k ní konstitutivní identity rodičů – skutečných lidských rodičů.
Heterosexuální pár, a to ať je onticky JAKÝKOLI, má VŽDY před JAKÝMKOLIV, i tím onticky „nejlepším z možných“, „párem“ homosexuálním „přednost“ ONTOLOGICKOU, a to zcela přirozeně, nikoli jakkoliv kulturně-metafyzicky – jak bývá často, a často neuměle, „nadhazováno“. Tato „přednost“ je v zásadě NEPŘEKROČITELNÁ, i když zkusíme i o těchto „možnostech“ ještě mluvit. Dá se říci, že srovnávání homosexuálních „párů“ jakožto možných adoptivních „rodičů“ s různě deficientními heterosexuálními rodinami dělá vlastně věci „emancipace homosexuálů“ medvědí službu, protože jde vskutku o srovnání s ontologickou privací, čímž se vlastně ony homosexuální „páry“ s touto privací dorovnávají. Toto dorovnávání ovšem zřetelně poukazuje, a nutně poukáže, na výše zmíněnou neodstranitelnou privaci homosexuality, kterou není možné jakoukoli ontickou „dokonalostí“ vyvážit. Odtud lehko pochopíme, že homosexuální „pár“ vlastně není vhodný ani jako pár pěstounský, protože by vždy „prosazoval“ své perverzně-neexistující, tedy zcela iluzorní, „rodičovské“ ambice …
… je zde, dle mého, v naší „době“ rozkladu jak civilizační-kulturně-tradiční, tak i přirozené rodiny, jež měla v té tradiční svůj ontický „obal“ a vyslovení, a v „době“ destrukce lidské plodnosti …
… DOSTATEK … (!!!)
… heterosexuálních párů, které jsou VŽDY LEPŠÍ alternativou pro adopci tak či onak osiřelého dítěte.
*
Ovšem tím se dostáváme k „dalšímu možnému kroku“ našeho pomýšlení:
… ontologická privace homosexuálů by se jistě dala „kompenzovat“ analogickou privací „většinové“ heterosexuální „populace“ tak, že bude dosaženo „kýžené“:
… „rovnoprávnosti“ … (!)
Jak?
Jednoduše: … podrobí se celek „děje“ lidského „rozmnožování“ a všech tak či onak příslušných „okolností“ a „korelátů“ (psychologického, sociálního, kulturního a kulturně sociálního, a tak dále, charakteru) „podobně silné“ privaci, které jsou stiženi sami homosexuálové. Vtipné, že ano:
… nelze-li něco „povýšit“, rozuměj homosexualitou postiženou „populaci“, pak PONÍŽÍME to ostatní … a „věci“ si budou „rovny“.
Ano, jak jinak: … „VĚCI“ si budou „rovny“ (!!!) Opět a jen věci, které vyrábíme – nikoli přirozené a bytostné, nýbrž „umělé“ a věcné.
*
… kus řeči:
vseho do casu (straba – Mail – WWW) Vloženo 17.01.2007, 10:31:39
Nejlepe je s definitivnimi soudy pockat, az se sami ujistime v tom, ze nase dite se nenarodilo s podobnym postizenim. Kazdy rodic by mel sve dite podporovat, i kdyz je homosexualni a vsadim se, ze to udela i za cenu zbaveni se (privace) sebe i druhych.
Ale jinak souhlas, jako idealni nazor to prijimam.
… není všem dílům konec … strabo … (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 17.01.2007, 10:49:15
… onomu „ideální názor“ nerozumím …
***
… já osobně bych homosexuální dítě považoval opravdu za velké neštěstí, které bych asi nebyl schopen jakkoli definitivně „překonat“ …
… a „podpora“ … ? …
… jistě, pokud a dokud by byla nutná a potřebná (jako u každého jiného-zdravého dítěte) … zcela jistě i láska, protože stále jde o mé dítě – o vyslovení mého života … avšak jeho homosexualita by do mého „rodičovského“ soukromí asi „nesměla“ – považoval bych jí striktně za „věc“ jeho vlastního soukromí ve chvíli, kdy by si ho bylo schopno ustavit … pak by to mohlo, ve své neodstranitelné privaci, „fungovat“, pokud by to bylo akceptováno …
… pro mě osobně by to bylo o to silnější proto, že ve více dětí ani nedoufám … nejenom ke svému již asi středovému věku, nýbrž i k aktuálním sociálním a ekonomickým podmínkám … nevím … v tom máš pravdu, že člověk nemá „chválit dne před večerem“ (to zrovna nepadne, že ano?) …
„idealnim“ to myslim pro sebe (straba – Mail – WWW) Vloženo 17.01.2007, 12:12:57
A jak jsem naznacil, v techle vecech mi samotnemu neni jasno, jak bych se zachoval, kdyby prisly. Jedno jsem ale uz odkoukal: striktni setrvavani na predem vytycenych pozicich dokazala do katastrofy vrhnout cele rodiny, to je ale jen me osobni zjisteni.
jeste (straba – Mail – WWW) Vloženo 17.01.2007, 12:36:26
Podobny pribeh se mi odehral pred ocima: rodice vysokoskolaci nedokazali akceptovat (proroze se predem rozhodli), ze jejich dcera, take vysokoskolacka zacala chodit s nevzdelancem, nedoucenym reznikem, tichym jednoduchym klukem. Rodice ho nikdy do rodiny neprijali, holka si ho pak na truc vzala a odstehovali se kamsi do poplorozpadle chatrce v Polabi. Prerusili spolu vsechny styky, ona je nestastna, on je nestastny, rodice jsou nestastni. Stacilo tak malo a ona by ho jiste nechala sama.
Tohle je pripad pro moji oblibenou rozpornost: nazor na vec si ponechat, diteti to nerici a chovat se k nemu, jako by bylo vse v poradku. Oba pohledy se smisi a nakonec ani nelze rozeznat, ktery z nich je ten vudci. Jo chaos, to je moje.
… no nevím, stabo … (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 17.01.2007, 13:01:32
… zase se sem pletou ty „názory“ a „rozhodnutí“ … nejsem si jist, zda v tomto případě vůbec o nějaké „názory“ a „rozhodnutí“ jde, zda zde tyto pojmy mají nějakou relevanci …
… ale:
… nemínil jsem snad hned nějaké „přerušení vztahů“ a „styků“ … nene … mluvil jsem o tom, že bych, pravděpodobně, v pokusu o dospělost takového dítěte sice respektoval jeho soukromí, kam by jeho homosexualita jistě patřila, ale zároveň bych očekával podobný respekt z jeho „strany“ … a už to by byl ze „strany“ mé docela slušný „výkon“ …
… pokud by bylo po mě vyžadováno, aby akcentoval právě jeho homosexualitu (ono: „… ber mě tak, jaký jsem, anebo nech být …“ – tedy „nůž na krk“) … tak by bylo asi zle … zas tak dobře se přetvařovat neumím … :-/ … nevím … Blue to také promyslí … :-)
(draculka – Mail – WWW) Vloženo 17.01.2007, 14:01:19
Ponechám-li stranou „názory“ a „rozhodnutí“, pak mi přijde i promýšlení případných možných situaci poněkud předčasné. Skutečně „dospělí“ rodiče by se předpokládám měli umět vyrovnat s případnou „nemocí“ i „ne-mocí“ svých dětí, i když je to ve skutečnosti mnohdy velmi, ale velmi obtížné, stejně jako by se děti vyrůstající a dospívající v „domově“ se vším, co k „domovu“ patří (včetně oné lásky) měly umět vyrovnat s případnou „nemocí“ či „ne-mocí“ svých rodičů. Minimálně nám nezbývá, než se o to pokoušet bez ohledu na všechny „nemoci“ a „ne-moci“ se kterými se setkáváme a s nejvyšší pravděpodobností setkávat budeme.
… jistě, to je asi určitě tak, Draculko … (GeoN – Mail – WWW) Vloženo 17.01.2007, 15:24:49
… vyrovnání se s takovýmto neštěstím vyžaduje vše to, o čem se zmiňujete … předně toho, co zde podtrhuji já: … vzájemného respektu, který bychom v jistě mohli nějakou „procedurou“ převést na níže traktovanou „úctu“ … v tomto případě úctu dětí k rodičům a rodičů k dětem …
… a rovněž bych chtěl připomenout, že „láska“ určitě není žádné „kouzelné slůvko“ … často totiž, v „našich časech“, ani ona nepomůže …
… víte ono starozákonní přikázaní:
„Cti otce svého a matku svou“
… je právě o „úctě“, nikoli o „lásce“ … a má to smysl, protože „vlastní“ láska dítěte se často a „logicky“ staví „proti“ lásce genetické = pak musí „nastoupit“ právě vzájemná úcta …
… a v případě nemocí všeho druhu, zvláště těch „nejsoučasnějších“, obzvláště … jako na potvoru se nám úcty jaksi nedostává … a to opět „z obou stran“ …
