Omlouvám se, že některé odkazy a některé hovory již nejsou dohledatelné … bm
16.01.2007
Q … I …
… čili: … „queer magazín“ … echhhhh …. :-(
<< I II III IV >>
http://www.ceskatelevize.cz/program/detail.php?nzv=Q
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10121061347-q.html
… podívejte se, pokud jste neviděli … (!) …
… stále se klopopotím, pomalu ale „jistě“, kolem toho, jak, zda a zda-už konečně dootevřu tuto svou novou „rubriku“ nějakým „textíkem-textíkem“ … ale „jde to“ pomalu a netlačím na pilu. Sice již mám jedem rozepsaný, ale raději nechám všech ošuntělých přirovnání o „zrání“, protože si nejsem nijak jistý, zda o cosi takového, jakkoli podobného, jde.
Ale: „… čert nikdy nespí …“, říká stejně navyklá „lidová moudrost“ … opravdu ne …
* *
… poslouchám takhle nedávno televizi, jak si tahle sama pro sebe cosi mluví, a v tu uslyším „cosi“ nově nezvyklého … nějaký nový „pořad“ z pytlíku „publicistických“, či snad: „dokumentárních“ … nene … je to prý:
… „magazín“ …
… aha: … „magazín“ … tak to nevím, to asi nebude „pro mě“ … a měl jsem pravdu .. a vlastně neměl: … nebylo to určitě pro mě, ale „dalo“ mi to „zabrat“ … to fakt jo:
… „queeeeeeeeeeer“ ….
* *
… po „delším“ přemýšlení a pomýšlení jsem od dob svých „školních“ došel, pomalu a lopotivě, k lehce jistotnícím před-závěrům, že nám zbyly vskutku už opravdu jen a jen dvě „věci“, které nás doslova: … „drží nad vodou“, že je zde již pouze dvojí, které nám zůstává jako „záchytný bod“, který nás drží pohromadě:
1/ … tvořivá, dnes po výtce duševní, práce jakožto individuální výkon, popřípadě kolektivní výkon vzhledem k tomuto kolektivnímu výkonu rovnoprávných individuí …
2/ … a „vztah“ ženy a muže, jakožto mezní, člověku mezně dosažitelná, singulární identitní událost (méně přesněji: událost identifikace) a zážitek této události, jež je konstitutivním vzhledem ke stejně mezní lidské individualitě (jež si plně zaslouží označení: „singularita“), a tedy i nejhlubšího (vzhledem k našemu zpětnému uvědomění a znovu-prožití „v“ tom, čemu říkáme: „emoce“ či „city“) možného konkrétné individuálního bytí a ustavení naší stejně meze individuální a konkrétní „bytnosti“ …
Jestliže titul „tvořivá práce“ se usiluje zachytit lidskou DRUHOVOU přirozenost, pak výraz: „identitní událost“, by měl označit a zachytit naši přirozenost výsostně individuální. Ono první však na tomto místě ponechám stranou – o tom vedeme řeč, a poměrně dlouze a bohatě, jinde – zde je místo pro onu druhou, i když už i ta tu byla jistě několikrát zmíněna.
Co jsem již napsal o této „věci“ výše a jinde jistě není „všechno“. Naše mezní vždy-již „dvoj-individualita“ je, jak ti, co do mého blogu zavítají častěji, již dovedou asi „odhadnout“ :-), není konstitutivní jenom k nějaké naší „bodově“-individuální identitě, nýbrž i vzhledem k naší lidské temporalitě, k naší lidské časovosti, jež je „událostí identity“ svařena z materiálu ještě hlubšího, totiž: … našeho „vnitřního času“, času „toku“ našeho setkávání se s jiným.
Řekli bychom, že právě tento „materiál“ je tím, co je „mezně individuální“, a to tak, že „stojí“ jakoby „před“ jakýmkoliv naším setkáváním se, že musí být „založen“ jakémukoli našemu setkáním „předem“ a „před“. Avšak to je zjevný omyl, který lze „smést“ jediným poukazem:
… náš „život“, což by mohl být shrnující titul pro onen „tok“ našeho sekávání se, zcela samozřejmě a přirozeně „nezačal“ naším („v“) „prvním“ setkáním se, nýbrž byl „počat“ právě a jen „v“ setkání se, a to „v“ setkání se „významném“, jiných dvou lidských bytostí – totiž našich „rodičů“. Někomu se to může zdát podivným, ale naše „bytí“ nebylo založeno v prvním otevření našich očí, ani v našich „prenatálních zážitcích“, a dokonce ani ve splynutí „pohlavních buněk“ našich rodičů, nýbrž v prvním střetu jejich očí.
„Nevěříte na“ lásku?
… hmmmm … já také ne … JSEM jí … tedy: … „měl bych být“ … „z“ čeho a „v“ čem jsme se zrodili, toho jsme „pokračování“ – já jsem dítě mladistvého „omylu“ a nesu tuto „sudbu“ celý svůj život. I to je „negativní důkaz“ existence lásky … :-(
… láska jakožto „identitní událost“, „emoce“, jež nás v reflexi na tuto událost „přepadají“ a „doléhají“ na nás, „sexualita“, která má jakožto jazyk a řeč toto obojí vyslovit, radostí a slastí, až ke konečnému vrcholu početí dítěte, rodina, která se početím a narozením dítěte ustavuje, a „rod“ jakožto jinotaj lidské časovosti, jenž tímto ustavením „pokračuje“ …
… to vše formuluje „organický“ vnitřně nedílný a nerozdělitelný „řetězec“, který nesnese porušení … ve kterém se za každé narušení „platí daň“. Jde o „řetězec“, který JE tímto časem, ve kterém jedině člověk, jakožto skutečná singulární bytost, může být, v němž se může zrodit, dospět a zemřít …
… a to hned v trojím „zopakování“ v toku jednotlivého individuálního lidského života (!!!), a tedy ze tří „pozic“ v tomto čase:
… z pozice „dítěte“, „rodiče“ a „prarodiče“ v krocích „dětství“, „dospělosti“ a „stáří“ – je tedy třeba nejméně TŘÍ dětí, aby se „naplnil“ čas člověka, aby se tento čas stal „naplněným“, tedy nikoli: „prázdným“, a „celým“, tedy nikoli:
… „žádným“ … (!)
*
Určitě: … dítě se může narodit „omylem“ (anebo v prosté „hlouposti“ a „nadšení“) z prázdné „emoce“, z „čisté sexuální touhy“ (či „pudu“, chcete-li) či ze „sexuální touhy“ transformované v „zábavu“. A jistě se může rodit jen a jen z „čisté touhy po dítěti“ jakožto „cíli“ celého „předchůdného počínání“, jež je k jeho narození, tak či onak: … „nezbytné“.
Ale to je „omyl“ a „iluze“, je mi líto. Takto narozené dítě bude vždy „bezdomovcem“ – není totiž narozené „z“ identity tak, aby bylo jejím „masivním“ vyslovením, aby touto identitou BYLO, a tudíž zcela nutně bude svou vlastní identitu velmi těžko „hledat“ a „znovu-navazovat“ … a ne každé takové „dítě“ je natolik „silné“, aby něco takového dokázalo – vlastně asi málokteré.
A může takové dítě „založit“ rodinu?
Jistě, že nemůže – nemá totiž „z“ čeho a „čím“. To, „do“ čeho je zrozeno, se sice může „zvnějšku“, všemi svými „atributy“ podobat rodině, a to třeba i docela „perfektně“, žádnou rodinou být nemůže, protože zde chybí „podstatné“:
… identita, čili „láska“, rodičů … „materiál“, ze kterého dítě rodinu sebou „staví“ – jsouce jím …
… řetězy se rozpadají a zůstává jen „vnější“, věcná a funkční „slupka“ …
Může tedy tato „slupka“ cosi „podržet“?
Zdánlivě může – a může to i relativně dlouze přeludný pseudo-čas „vydržet“. „Majetek“, „realita“, „strach“ a „úzkost“ z ledasčehos dokáží být velmi výkonní „udržovatelé slupek“ – se všemi „efekty“, které to přináší. Se vším tím utrpením a násilím, steskem, zoufalstvím, prázdnotou a prázdným „sněním“ a „nadějí“. Jsme, všichni, již velmi dlouho „formováni“ všemi těmito „faktory“, které „udržují“ naše pozvolna se vyprazdňující bytí – tak dlouho, že jsme si již zdánlivě „navykli“ a považujeme je za „to hlavní“.
Ale i to je „omyl“ a „iluze“, je mi opět „líto“. K čemu si myslíte, že jsou všechny ty „dívčí“ a „ženské romány“? A k čemu si myslíte, že je vlastně všechna ta „pornografie“ a „prostituce“? K čemu si myslíte, že je všechno to literární „básnění“ o lásce? A proč si, jako svou velmi účinnou „rekvizitu“ a „metodu“, berou slovo „láska“, ve svých porůznu a všelijak zpervertovaných sublimovaných podobách, téměř všechna náboženství? K čemu asi jsou všechny tyto „neškodné“ či „instrumentální transpozice“ lásky? … hmmmm? …
Ale jistě: … jsou k „zahnání“, a zároveň ke „kompenzaci“, skutečné lásky! Jsou zde k převrstvení a potlačení toho, jak se skutečná láska ozývá ve své nepřítomnosti, ve své ne-aktualitě, ve své potlačené možnosti a nezbytnosti „v jednom“. Velcí páni novověcí a moderní psychologové měli v mnohém pravdu, avšak určitě neběželo jenom o nějakou „sexualitu“, nýbrž právě a především o celý onen „řetěz“, jehož je „sexualita“ jen, byť významným, článkem, a který je zakotven nikoli v něm, nýbrž … „v“ lásce, jíž je „sexualita“ jen „řečí“:
… potlačte „řeč“, potlačíte i to, „o čem“ má tato „řeč“ mluvit … :-/ … Kdepak: zde neběží o žádný „sexuální pud“ (jež je sám obskurním metafyzickým konstruktem), co bylo po tisíciletí potlačováno! „Slupka“ musela být „držena“ a „udržována“ potlačujícími „sublimacemi“ – jinak by okamžitě praskla a rozpadla se. I ona tak byla, a do jisté míry stále je, udržována „sublimovaně“ nepřítomnou láskou v tom, co ji potlačuje a zároveň „substituuje“.
Co tedy drží „pohromadě“ všechny ony nezbytně celistvé „řetězy“ lidského času?
Jistě, že láska! … co jiného. „Nevěříte na“ lásku? … hmmmm: … je těžké „nevěřit na něco“, co je „základem“ a „zdrojem“ Vašeho bytí, je „konstitutivním jádrem“ Vaší existence.
<< I II III IV >>
