O johuismu máme první povědomost v souvislosti s Johannem Joachimem Zellerem, který se narodil 14. března 1721 v německém Halle nad Sálou. Ovšem nemůžeme říci, že by tento muž johuismus jakkoliv založil či podobně, a tedy těžko říci i to, že bychom věděli, jak je johuismus starý, to pokud si odmyslíme, že jakékoliv náboženství z principu nijak starým být nemůže, protože jak víme pochází vždy ze zdrojů vyššího ontologického řádu.
Johann Joachim Zeller byl synem hansovního zapisovatele a přístavního dohližitele Karla Ingemmara a vrchní posluhovačky Veroniky Lusety. Otec Karl se krátce po narození Johanna Joachima velmi vážně zadlužil, dostal se do obtíží a byl donucen s celou rodinou odjet do služby do Ameriky k louisianskému překupníkovi kávy Ludwigu Taft Gemüsehändlerovi k odpracování dluhu. Malý Johann Joachim se tak vlastně nikdy řádně nenaučil svému rodnému jazyku, protože Ludwigu Taft Gemüsehändler na svých majetcích zakazoval mluvit neměcky, povolena byla jenom kreolizovaná francouzština a v neděli latina.
Ovšem za okamžik zjevu johuismu můžeme snad považovat až daleko pozdější čas, kdy se již dospělý a zralý Johann Joachim nechal tesně před Americkou revolucí zaměstnat na bramborové farmě na severu budoucích Spojených států a kde mezi řádky udajně poprvé potkal Velké JoHu ve svém otřásajícím náhledu:
„Všechno jsou hadi.“
… nene, nenechejme se zmást. Zde nejde o nesmysl, zde jde o ostře poetický sarkastický šleh, kterým vynositel konstatuje, že o všem se mluvit nedá, a pokud je to možným, pak jen takto. Oh ano, johuismus je možná velmi vzdáleně připomínajícím buddhismus (… kromě blízkosti s bokononismem), protože pokud jasný Gautama ve své první Vznešené Pravdě říká:
„Celý život je veskrze utrpením.“
… tak johuismus je ještě daleko důslednějším, a tedy míní:
„Všechno je k ničemu, pokud není dočista na nic.“
Ale toto nikterak neznamená, že by johuismus byl nějakým plochým nihilismem, protože všechno zcela jistě nemůže být a není vším.
*
My johujisté o Velkém JoHu říkáme, že Velké JoHu jednou samo řeklo:
„Že je velké, se o JoHu jenom říká. Ve skutečnosti tomu tak není.“
JoHu je náš velký vůdce, světlo vedoucí tmou a příšeřím, je tím čemu pravověrní říkají: „Das“, a ti ještě pravověrnější: „Das Ding“. JoHu je bezmezně neurčité a potkáváme ho v lese. Nikdo neví proč zrovna v lese, ale teologové se domnívají, že JoHu se stydí, že se stydí za to, že je tak blizko Bohu, zatímco ostatní ne, a tak se skrývá. To je také jedním ze znaků johuismu, totiž jak říkáme „motiv stydlivosti božství“. Jsme asi jediným náboženstvím, jehož božství je stydlivé.
Tedy popřeji všem křesťanům a jejich pozůstalým klidné Apokryfy a připomeňme si ve společenství tento čas moudrostí. JoHu se totiž jednou nechalo slyšet:
„Nejenom, že jde překročit hranici, ale také se lze i vrátit.“
… a proto my johuisté víme, že daleko větší smysl než život věčný dává věčná smrt, a tudíž můžeme se vším radostně a v hluboké úlevě souhlasit.
